Červenec 2010

9. VampSerious

20. července 2010 v 11:11 | Ahena
Postel mně držela tak dlouho jak mohla. Výhoda lovkyně je to, že může trávit volné dny. Povinnosti tíhnou až po západu slunce. Kdy jde naše naděje na druhou směnu. Vyleze z úkrytu náš nepřítel. Měsíc se nejvíce drží v zimě. Možná proto  jsou lovci tolik nevrlí.
"JO! Už jdu!" Popravdě, nemohu říci, že bych chtěla dospat svůj sen. Noční můru, přesněji. Zdává se mi o ztrátě rodiny, smrti, nebo mých největších obavách.
"Balíček pro Ahe.." přerušila jsem mladého hocha, oblečeného v modro-šedé uniformě. Možná speciální služba. Velmi prestižní, soudě podle knoflíků a látky, ze které jeho oblečení bylo ušito.
"Jo, to jsem já. Jací poslíčci chodí v sedm ráno." Podtrhla jsem podpis na červeně zvýrazněnou linii s nápisem "PODPIS". Jak trefné.
"Expres služba VampSerious." Mladík to řekl s ledovým klidem. V hlase se mu odrážel stav jeho tváře. Mírně upírské, pomyslela jsem si. 
"Ano, jsem jejich zaměstnanec, proto se též musím mít určité způsoby, jak jednat s klienty." V jeho hlase i tváři se něco pohnulo. Uvědomil si, že jsem tuto poznámku neřekla nahlas. "Podepište zde a bude to vyřízené." Ukázal dlouhým kostnatým prstem na kolonku z druhé stránky.
"To tak." za uhlazený límeček jsem jej vtáhla dovnitř. Možná jsem čekala křik a krčení se v koutě. Mladík stál uprostřed mého obývacího pokoje. Klidně oddychoval. Co jsem pochopila z jeho mysli, byl zaměstnancem Expres VampSerious už dva roky. Byl telepat jako já. Nebál se smrti, naopak, chtěl zemřít. "Nevím co vás to napadlo, ale jen tak vás opravdu nepustím. Uděláme si malý výlet, co říkáš."
Cesta do sídla byla namáhavá. Musela jsem totiž poslíčkovi převázat oči a ruce. Nebyl to můj styl, ale zatím nás nikdo neodhalil a já nemohla riskovat jeho útěk s cennými informacemi. Deset minut se zdálo nekonečných.

Zasunula jsem velký klíč do mosazných, padesát let starých, dveřích. Ambrey je natřel matným lakem. Vypadalo to kouzelně, ale teď jsem měla něco jiného na práci, jak obdivovat zručnost velitele.
"Vedu hosty!" Sakra, zapomněla jsem. Kluci měli výročí. Tušila jsem, že je od něčeho ruším. Vyšli v županech. Cítila jsem na sobě jejich tázavé a rozhořčené pohledy. "Připravte se na výslech."

Mladík se cítil zmateně. Dobře, už se mě bál. 
"Co po mě chcete. Jsem pouhý  poslíček, nic víc." Proč vždy říkají tak jasné věty, nikdo jim to i přes snahu neuvěří.
"Pověz mi něco o práci, kterou vykonáváš." Poprvé co jsem ve svém životě mohla použít moje skvělé schopnosti, které rozšiřoval charakter ve mne. Jak magické a osvěžující. Cítila jsem se plná energie. Na počátku mé síly jsem se děsila a slyšela jsem myšlenky jen, když se týkaly mě. Teď mohu prohledat mozek komukoliv, kdekoliv. Dovedu též vnuknout myšlenku ostatním a tak ostatní ovládnout. Bohužel to platilo jenom na jednoduchost člověka, proto se mi to nevyplácelo při boji s nadpřirozenými sílami.
"Jmenuji se Eduard. Je mi devatenáct let a jsem telepat. Po nevhhm …"Slova se vytratila, jak převzal znovu kontrolu nad svojí myslí. Cítila jsem jeho vliv. Byl silný, ale ne tolik jako já. 
"Snažíš se, jen co je pravda. My ti nechceme ublížit, jen pomoct najít cestu."
"A jaká je správná cesta. Všichni jsou stejní. Ty zabiješ denně nejméně dva upíry. Je snad rozdíl mezi vraždou, kterou spácháš ty a pitím krve, kterou potřebují k životu. Ano, cítím se blíže k nim, než k tobě. Lovec." Plivl na podlahu u mých noh. Obrátila jsem k jeho obličeji s ostrými, exotickými rysy. 
"Tebe nikdy nenapadlo, proč se v tobě probudily schopnosti?" Řečnická otázka. "Už jsi zabil. Zabíjel jsi upíry. Jsi jeden z nás." Možná nebyl člověk. Tak hluboko jsem se snad ani nehodlala obírat jeho životem. Možná bych měla. Sednout si s ním do půvabné místnosti, zhypnotizovat jej a vytáhnout tolik informací, kolik jeho mozek dokázal pobrat.
"Do toho ti nic není. Vlastně ti nemusím nic dokazovat. Jsme ve svobodné zemi, sakra! Nejsem vrah, Bůh mi už odpustil." S každým slovem se mu rozšiřovaly zorničky. Proč mě nenechá - nemá právo mě tu držet - policie to vyřeší  - vždyť jsem jen přinesl balík … Přijímala jsem od Andrease různé pocity a obrazy. Většinou to byly okamžiky, které si pamatoval z dětství. Viděl svoji matku, jak jí upír trhá hrdlo a nasává pach krve. Pochopila jsem, že se malému Andreaskovi tato vůně též moc líbí. Mnohokrát se za to v minulosti proklínal. A nejen sebe, mohl za to prý upír, který připravil o život, jediného člověka, kterého kdy měl rád. Matku musel pohřbít tenkrát jako čtrnáctiletý.
"Nelituj mě. Nestojím o to. Přežil jsem díky Bohu. Bůh mi pomohl v těch nejsilnějších okamžicích. Očistí pomalu svět od všeho zlého. Zatím jsem naživu. Bude hotov 25. 4. 2012. Nesleduješ snad ty změny? Jiný vzduch i chování lidí. Jako médium toho dokážeš více, snaž se pochopit ty lidi." Samozřejmě, že jsem též poslední větu nepochopila. Nechápala jsem celkovou psychiku tohoto mladíka. Však jeho slova zněla moudře.
"Nevím, proč bys mě měl nazývat médiem," opáčila jsem ostře.
"Vím, vím, stačí ti tvůj úděl přemožitelky, padána tebe zodpovědnost, bla, bla .."
"Chováš se jako spratek. Tady máš vodu," položila jsem kelímek vody, kterou přinesl Zar. "Vychladni, přijdu za hodinku."

Mnoho informací  na tak krátkou dobu. Potřebovala jsem oběhnout lokalitu. Možná jsem byla zaslepena svojí potřebou litovat se, nebo jsem snad nechtěla vidět svoji pravou tvář. Nemusela jsem být žádné médium abych věděla, že nejsem člověk. Ambrey už se bavil s mnohými za mými zády. Své myšlenky pečlivě skrýval. Neumím čistě přečíst nadpřirozenou bytost, ale umím zachytit vysílání stejně dobře jako první přenosný telefon. Telefon velikosti příručního zavazadla.

"Konečně jsi zpátky," podotkl Ambrey svírající naběračku za provoněnou kuchyňskou linkou. Byl skvělý kuchař. Chtěla jsem po něm, aby založil vlastní restauraci, ale po té, co jsem se dozvěděla, že už jednou tuto chybu udělal, jsem přestala naléhat. "Udělal jsem ti palačinky se zmrzlinou." Položil na barový pult talířek s malou porcí. Dělal vždy velké zásoby. Konec světa, nečekaní hosté, nebo Adam s Nikol po odpolední službě. Věřil, že třetí možnost je ta nejzávažnější. 
"Díky. Přemýšlel jsi už o nějakým obchodování?" Ne, nezapomněla jsem na Andrease. Byl zajištěn a já hladová.
"Popravdě ano. Myslel jsem nad založením meditačního centra pro mastňáky. Nehorázně předražené s drinky a individuálním přístupem. Masáže a palačinky se zmrzlinou." Pohladil mě po mých slámových vlasech. "Zase sis je nechala zesvětlit?" Ambrey měl rád tmavé vlasy.
"Tentokrát za to může sluníčko," usmála jsem se nad lehkou lží, kterou jsem vypustila z úst.
"Když jsme se poznali, byla jsi skoro brunetka. Za každý odstín bych ti měl snížit plat." Rozhovor o mé barvě vlasů už mě nebavil. Jistě, že každý člověk nad sto let se naučí čekat a i nejméně důležité téma dokáže rozebrat na ty nejsložitější prvočinitele. Přemýšlela jsem tolikrát nad tím, jaké to je nezestárnout. Probuď se Aheno! Vezmeš si Toma, zestárneš a spokojeně zemřeš. Tak to má být, zemřít přirozeně s úsměvem na obličeji.
"Otevřeno bude od 13:15 do 19: 15. Tato doba ti bude jako zaměstnanci vyhovovat," řekl Ambrey.
"Co? Zaměstnanec? Nechtěj mě rozesmát. Neumíš si představit, jaký jsem zaměstnanec. Pozdní příchody, náladovost. Co bych tu dělala. Ne to by nešlo." Byla jsem rozhodnuta.
"Masérka. A půjde to. Tvoje má…" odmlčel se. "Cítím, že to půjde. Budeš při tom získávat informace a neuhádneš, kolik se při tom spálí kalorií." Zdálo se mi, že jsem zaslechla začátek slova, který bych od něj nečekala. Popravdě jsme se o mé rodině nikdy nebavili. Bylo to takzvané tabu. Šílená matka a pytel nevlastních sourozenců. Každý jsme měli jiného otce. Neznámý. Matka ze sebe vypravila něco o němci, který projížděl Evropu. Byla to troska, nikdy jsem nechápala, kdo by si ji vzal na svědomí a zneužil ji. Kdo by spal se šílenou ženskou, která neumí zacházet se svým životem.
"Aheno, musíme si promluvit. Až budu připraven, zavolám. Teď jdi dovyslýchat toho poslíčka."


"… Opravdu? Jen pokračuj. Takže jsi zabíjel upíry, jeden z nich tě vysál a od té doby jsi zhypnotizovaný, malý uzlíček nervů?"
"Nikdo mě nezhypnotizoval. Jsem zaměstnán pouze z vlastní vůle."
"Řekni, děláš pouze poslíčka?" Nepotřebovala jsem vidět jeho výraz, abych pochopila jeho poslání. Lidští milenci byli častým úkazem. Člověk, který pochopil spletitost našeho světa, často vyhledával upíří společnost. Podle svědectví, mají upíři mnoho skvělých vlastností. Milování s nimi je jako pobyt v nebi. Chraň pán Bůh. Vím to pouze z doslechu.
"Odsuzuješ snad homosexuály, nebo ty dva - upíra a démona?"
"To není to samé. Oba jsou odlišní jak lidé. Ty spíš s mrtvými!" Samozřejmě by mi to nevadilo, kdyby se nejednalo o upíry sající krev svým partnerům při sexu. Hnus.

Omlouvám se za kvalitu a chudou náplň tohoto dílu, budu jej poopravovat.