Květen 2010

8. Těžké Rozhodnutí

30. května 2010 v 19:47 | Ahena

  • Být lovcem | Kniha Druhá | kapitola 8. Těžké Rozhodnutí

Nebyl před ní jenom muž snů, ale i rozhodnutí života. Hned po vstupu do Obřanské party to byla nejzávažnější změna v jejím životě. Pokud řekne "ne", ztratí jediného muže, se kterým si představovala štastný okamžiky. Jestliže odpověď bude znít "ano", znamená to vzdát se na určitou dobu, či navždy lovení. Manželství pro ni znamená i dítě. Ten malý, vrásčitý tvor. Ale i tato větev se dala oddálit.

"Ano. Ráda se stanu tvojí ženou."
Jeho oči se změnily ve dvě třpytivé hvězdičky. Navlékl ji stříbrný prsten se vsazeným průhledným diamantem. Nebyl nijak velký, ale třpytil se na všechny světové strany. Tom myslel na praktičnost. Trčící kámen je při jejím povolání nevhodný. Naznačil polibek, ale rty se hřbetu ruky nedotkly. Vybraná etiketa, nebo dobrá výchova. Věděl co se sluší. Možná jen své obavy zveličuje. Přemýšlela s nevědomým úsmevem na tváři a připíjela čerstvě nalitým šampanským.

Při placení jako vždy nechal vysoké spropitné. Už ve dveřích snoubence uvítal chladivý vzduch. Mrholilo. Ahena tento přírodní jev milovala. Jako jemné motýlky chytala do rukou jednu kapičku za druhou. Tomáš jí věnoval láskyplné pohledy. Skrytě doufal, že se lovení pro něj vzdá. Miloval ji takovou jaká je. Fakt, že by ztratila svoje noční výlety a změnila se, jej děsil.

Doma novou událost jak se patří oslavili. Pomalu odcházela do říše snu, poslouchajíc zklidňující se srdce partnera.
Postýlka pomalu nasakovala rudou krev. Přes okno šly viděl zhasínající pouliční lampy. Každý příchod tmy ohlašovalo vysoké prasknutí žárovky. Brečela, byla zmatená. Chtěla pochopit o co jde. Potřebovala někoho ochránit, ale nevěděla koho. V malé místnosti byla osamocená. Postýlka zmizela. Ohlédla se. Už nebyla v pokoji, nýbrž na hřbitově zabaleném v mlze. U velkého kříže něco malého leželo. Přibližovala se s tím nejhorším očekáváním. Byla to růžová přikrývka. Rozbalila jeden roh skrývající ohavný nález. Pochopila co chtěla chránit a chybělo v postýlce.

S prudkým nádechem se probudila do ranného dne. Vylekaná spěchala do koupelny. Studenou vodou si opláchla zpocený obličej. Rozmazala si tak řasenku, kterou si předešlý den nestačila odlíčit. Mírně ji setřela. Neměla sílu stát, natož tak se starat o svůj zevnějšek. Pláč se snažila zadržet.

Tom našel svoji snoubenku spící na pohovce. Televize tiše jela a hrnek kakaa byl z poloviny vypitý. V ruce svírala papírový kapesníček. Přikryl jí červenou dekou, vypnul zbytečně zapnutý televizor a hrnek odnesl do dřezu. Opláchl si obličej, vyčistil zuby a mířil do kuchyně nachystat snídani. Tam však stála kamenná Ahena. Měla napuchlý nos a oči.

"Slib mi, že mě nebudeš do ničeho nutit. I kdybys po tom toužil."
"Co se děje."
"Chápej mně. Moje povolání se vždy míchalo s osobním životem. Manželství je založení rodiny. Nemohu riskovat …"
"Slibuji." Chytil ji za zkřehlé ruce. "nebudu na tebe spěchat. Chci abys byla štastná."
Pousmála se a políbila jej na tvář. Tato kapitola však nebyla vyřešena. Nikdy nebude.


"Zdravím vás, přátelé. Dneska je venku tak pěkně a vy trčíte doma." Samozřejmě myslela počasí vhodné i pro upíry. Položila krabici od nové police ke dveřím do tělocvičny.
"Chystáme se vyjít večer na piknik. Máme kulaté výročí." Vybarvil plány Ambrey.
"Já bych zapomněla! Blahopřeji oběma!" Objala je zároveň.
"Nechceš nám náhodou něco říct?" Zar zamířil zrak na novou ozdobu třpytící se na tenkém prstu.
Tiše se zasmála. "Tom mě včera požádal o ruku."
Ambrey se beze slova usmál a políbil ji na čelo.

Ať chceme sebevíc. Nikdy nedostaneme to co chceme. Můžeme se tomu však přiblížit.


3. Kapitola

9. května 2010 v 16:44 | Ahena

  • Victims | kapitola třetí

"Tak co říkáte. Mám si vzít čistě černé triko nebo černo šedé?" 
"Prý se máme obléct stejně jako ve všední den. A buď více profesionální, Rambo."
"Neboj se Lasičko, až bude čas, nepoznáš mě."

Skupina se snažila svoji nervozitu skrýt za škádlení a vtipkování. Viselo to však ve vzduchu. Rok strávený společně, 20 hodin denně je  posílilo psychicky. Mívali stejné pocity a touhy.

"Předstupte." Tvůrce projektu byl oblečen ve svátečním. Mluvil do mikrofonu obklopen šesti vědci v bílých pláštích.
Budoucí jednotka byla oblečena v černých tričkách s vojenskými kapsáči. Pohodlné, praktické a účinné.
"Byly jste vybráni, jako nejlepší představitelé svého řemesla. CIA, NSA, Policie, soukromí zloději velkého formátu se zaměřením, vědci a dokonce nájemní vrazi. Avšak po dnešku si budete rovni. Stanete se nad lidmi. Budete národní hrdinové, pod které budou spadat ty nejsložitější a nejdůležitější akce. Tento projekt byl, je a zůstane tajným. Před rokem jste se zavázali mlčenlivostí. Vzdali jste se jakéhokoliv práva na soukromý život. Věříme vám. Věříme tomuto projektu." Obrátil list předpřipraveného proslovu. "Vše začalo roku 1970. Dnem a nocí pracovalo 27 vědců a dnes zde stojíme. Jsme připraveni začít novou éru vojáků."

"XZ a XM, čelem vzad!"
Naskytl se jim jedinečný pohled. Šest křesel napojené na nespočet počítačů a biologických hustých tekutin.
"Do mozku vám bude vstříknuta tekutina na změkčení mozku. Umožní to hladší průběh nahrání osobností z počítačů. Každému z vás budou přiděleny do mysli 3 oběti. Je to bolestivé, ale pro dobrou věc. Po tomto zákroku se může dostavit bolest hlavy, nevolnost, únava nebo dočasná slepota." Vysvětlil dotazy hlavní vědátor.
"Posaďte se do křesel s vašimi jmény."
XZ a XM splnili rozkaz. Uvědomovali si jaké riziko podstupují, ale nešlo odstoupit od smlouvy. Nemohli požádat o narkózu. Přesun by se nepovedl.

Jako milióny tupých jehliček se informace hrnuly přes mozkové buňky. Oči bolely jako při ostrém světle. Ve snaze je zklidnit, objekty zavíraly oči. Drsňačka vykřikla. Po patnácti minutách se bolest stávala snesitelnější.
Z přední části lebky bolest začala proudit přes míchu sem a tam.
Poslední co pocítili byl dotek vody a elektrický výboj. Tento jev měl značit restart. Jako živé počítače, kterým zmáčknete tlačítko aby jste měli stoprocentní výsledek. 


Lasička se pomalu dostávala k vědomí. První co po nejsilnějším zážitku v životě viděla, byl bílý strop ošetřovny. Pokusila si odstranit zpocený pramen vlasů z obličeje, ale pouta ji omezila v pohybu.
"Sakra! Je tu někdo?" Zakřičela bezmocně.
"Klid, jen klid." Naklonil se nad ní mladý vědec. "Jak se cítíte?"
"Jakože budu zvracet." Při těch slovech se začala dusit vlastním obsahem žaludku.
"Pomoc! Potřebuji tu pomoc!" Zmáčkl mírný poplach. Nožem řezal kožený, polstrovaný řemen jeden po druhém. Nohy mohl nechat přivázané. Zvedli ji do sedu. Někdo ji přidržoval nádobu u úst, další ji umýval a převlékal a jiný jí vyčesával z vlasů zbytky vedlejších účinků.
"Už je to dobré. To stačí. Chci spát." Přihodily se jí všechna slova varující, před zásahem takového rozsahu.

"Zajímavé, Rambo a Polda už cvičí své nové schopnosti." Slyšela tlumeně vědce, ale už se tím nezabývala. Nechala se unášet novými sny.

2. Kapitola

9. května 2010 v 16:42 | Ahena

  • Victims | kapitola druhá

"Vaše výsledky jsou nad očekávání. Myslím, že bude vhodné přejít na krok s číslem 4." Pronesl elegantně vedoucí projektu. Krok 4 byl posledním v přípravě. Do teď se nevědělo o jeho významu. Muži a ženy šli do této akce hlavně díky zabezpečení rodiny po finanční stránce, slávě či z touhy po nebezpečí.
"Zítra se hlaste na poschodí čtrnáct. Na viděnou." Pokýval hlavou a odcházel směrem k soukromému výtahu.
"Rozchod!" Zavelel vedoucí.

"Asi dneska neusnu. Wow! To bude něco. Konečně nějaké vzrušení."
Lesterová neprojevila kapku emoce. Bála se. Do projektu (název) šla kvůli rodině. Nebyla schopna uživit své staré rodiče a zajistit jim potřebnou péči. Matka měla vrozenou vadu srdce a otec byl přespříliš starý. Sám si nezavázal ani tkaničku, natož se starat o ženu.
"Polib mě!" Vlepil Lesterové umělý až bolestivý polibek na tvář.
"Dej si voraz, Rambo." Odstrčila jej, ale neubránila se smíchu.
"Šetřete energii na zítřek. Teď do sprch, ať jste zítra připraveni. Nebude to žádná procházka růžovou zahradou." Nakázal hlavní velitel.
"Víte co se chystá pane?" Zeptala se (drsňačka).
"Vím a nevím, nechte se překvapit. Už se vše zítra vyjasní."

"Co si myslíte, že bude?" Ptal se (polda) ve sprše.
Sprchy byly společné. Nikdo nic neskrýval. I když se to zdá nemožné, tato činnost upevňovala vztahy.
"Možná nás naučí s novými zbraněmi ničivých účinků." Hádal Rambo.
"Nebo ty zbraně do nás zabudují." (jméno vědce) vystudoval mimo jiné i biochemii. Tato varianta by pro něj byla velmi vzrušující.
"Toto není sci fi, Spocku." Prohodil Rambo.
"Proč mi říkáte Spocku!"
"Jsi jak ten podivín ze Startreku bez smyslu pro humor. Nediv se, že si toho tvoji kolegové nevšimli." Objasnila to právě přicházející Světluška. "Každý tým potřebuje mít členy s přezdívkami."
"Ale mi nejsme zatím tým. Jsme jednotlivci, kteří v budoucnu možná budou zasazeni do týmu, či jemu velet."
"Přestaň, Spocku. Pokud necítíš že jsme tvůj tým, my tebe přestaneme vnímat  jako našeho člena. Nezdá se ti snad, že by jsme měli držet při sobě? Hlavně v této nejisté době. Začni se chovat jako jeden z nás. To ti doporučuji."
"Klid, Rambo." Dotkla se Lasička jeho ramene. Aby na něj dosáhla dlaní, musela si stoupnout na špičky.
"Ani mě se nelíbí, když mi říkají Poldo, ale dá se na to zvyknout. Zvykni si, než si na tebe členové tvého klanu odvyknout."

Po večerce se všechny rozpory rozplynuly. Stres odpadl a vojáci se mohli připravit na zítřejší povinnosti. Mohl přijít den D.

7. Nic Neskrývej

9. května 2010 v 16:36 | Ahena

  • Být Lovcem | Kniha Druhá | Kapitola 7. Nic Neskrývej

Lapala po dechu. Síla ji tlačila do dlážděné podlahy rodinné hrobky. Pohlédla na osolené ostatky polité benzínem. Při pohledu na hromadu kostí tlak zesílil.
Krypta stála na pozemku sídla. Duch nemohl opustit jeho plochy. Jediná výhoda tohoto případu. Nikam neuteče.

"No tak! Chci ti pomoct!" Volala ve snaze uvolnit sevření.
"Už mě znovu neublížíš, strýčku."
"Nejsem tvůj strýček! Jsem .." Její slova přerušil dávivý kašel. Cvakala zapalovačem až jí z palce krev začala téct krev. Konečně cítila, že se její snaha vyplatila. Hodila poslední šanci na ostatky. Hromádka vzplanula modrým plamenem. Duch se rozplynul. 

První zabitý duch. První zkušenost s mrtvým člověkem. Nutilo jí to přemýšlet o posmrtném životě. Co se stane, kam se dostane, nebo jestli vše skončí.

Sedla si o tři ulice dál na sluncem vyhřátou  trávu. Vytáhla svůj lovecký deník a zapisovala si dnešní úspěch. Tuto, jak nazývala, kroniku si vedla od druhého dne své lovecké kariéry. Učinila tak díky inspiraci u Ambreye. Má desítky kronik z různých období. Nikdy ji však nenechal přečíst první. Ta byla zamčená v trezoru bez naděje na rozluštění kódu.

Dnes večer byla pozvána Tomášem do restaurace. Měla od Zara přísní zákaz vzít si kalhoty. Takže za deset minut jej má čekat u dveří.
"Ahoj, zlato!" Pozdravil ji vesele při příchodu do bytu.
"Ahoj, brouku." Políbili se na tváře. "Prosím, nepřeháněj to, ano? Slib mi, že mě nebudeš navlékat do něčeho přespříliš ženského." Tím myslela růžové růžičky, kraječky a volánky.
"Mohla by jsi alespoň na chvíli předstírat, že jsi dáma." Usmál se a otevřel svoji starou koženou brašnu. Nosí jí všude s sebou už od jeho mládí.
Ahena se posadila na hnědou, na omak příjemnou, pohovku.
"Mám pro tebe něco překrásného. Tyto šaty jsou po mé matce. Nosívala je do sobotního klubu šití." Vytáhl bílé, vrstvené šaty, které sahaly mírně pod kolena. Tvořil je korzet a hebká, lesklá látka. Několik průhledných sukýnek šatům dodávaly nadýchaný a jemný vzhled.
"Dobře, přemluvil jsi mne. Dej to sem." Položila je na pohovku. Sundala si volné vojenské kalhoty a tlustý, černý rolák.
"Nemám se otočit?" Pronesl mezi kartáčováním béžového sáčka, které nesahalo k pasu, ale rukávy zakryly i palce.
"Uvidíš něco nového?" Absolvovala střední školu, která žáky připravovala na policisty a vojáky. Převlékání před opačným pohlavím byla brnkačka. Obléct však něco jako korzetové šaty by nezvládla ani se speciálním výcvikem. Musel přijít na pomoc Zar. Kdyby byl smrtelník, nejspíše by navrhoval oděvy. Miloval módu. Oblékal všechny, kromě individualistického Adama, z Obřanské party.

"Jsi překrásná. Vypadáš jako moje matka."
Vrhla na něj nechápavý a vyděšený pohled.
"Promiň, myslím v tvých letech. Byla překrásná žena. Skvělá matka. Se vším si věděla rady. Řekl bych, že velmi moderní na tu dobu." Zavázal ji nadmíru pohodlný korzet. Měl namodralé šněrování, které se táhlo přes záda..
"A já se omlouvám za své slova. Ty šaty jsou opravdu překrásné. Díky." Políbila jej na tvář.
"Chápu. Prosím, ještě si sedni na sedačku. Je u bílé zdi, a okno je otočené na jih, je tu skvělé osvětlení." Vytáhl drahý, profesionální foťák.
"Co chceš dělat?"
"Ambrey tě chce vidět jako dámu a zařadit si tě do svého alba. Sýr!"
Nebyla zvyklá na toto chování, ale vyhověla jeho přání. Mnoho svému učiteli dlužila.
"Dobře, tak já jdu. Měj se a užij si dnešní večer."

Přesně v osm hodin stála před restaurací. Zar si myslí, že se dneska stane něco překrásného. Ahena byla realistka. Počítala s večeří a uvítáním Toma romanticky prožitou nocí.
"Ahoj, lásko. Pro pána, tobě to sluší." Přiběhl nervózně. Políbil ji.
"Máš pár minut zpoždění, broučku." Polibek oplatila. Romantická večeře v nóbl restauraci. Byla nervózní. Mnoho lidí na její introvertní vkus.

"Rezervace na jméno Skalický."
"Skalický. Tady Vás máme." Ukázal kostnatým prstem recepční. "Stůl 23. Pojďte se mnou." Vytáhl z šuplíku pod recepčním stolem dva jídelní lístky a vinný seznam.

Usadili se v roku místnosti. Tomáš vybral tento stůl kvůli Aheně. Ráda měla pod dohledem veškeré návštěvníky a personál.
"Je tu pěkně. Díky za skvělou večeři." Naklonili se přes stůl a darovali si polibek. Neviděli se skoro měsíc. Byla to úleva mít znovu milovaného člověka vedle sebe.
"Je čas, abych ti prozradil pravý důvod proč jsem tě sem vzal." Stoupl si a poklekl před ní na jedno koleno. Otevřel lesklou krabičku, která ukrývala lesklý, diamantový prstýnek.
"Budeš mojí ženou?"

6. Touha

4. května 2010 v 20:00 | Ahena

  • Být Lovcem | Kniha Druhá | Z historie | Kapitola 6. Touha

"Buď opatrný, zlato." Volala Mary Ann na odcházejícího muže. Bylo přesně jedenáct hodin. V této době spala polovina vesnice tvrdým spánkem. Lov mohl začít.
"Buď opatrná a nezapomeň zajistit pořádně dveře." Políbil ji něžně na čelo.

V Anglii se to přímo hemžilo upíry, démony a duchy. Zrovna se šířilo křesťanství. Procházel okolo hranice s čerstvě upálenou ženou. Znal ji. Jejich děti si chodívali hrát s malým synkem. Zadíval se do uhasínajících uhlíků. Byla plná života a krásy. Měla být příkladem pro všechny manželky. Nezasloužila si zemřít kvůli závisti sousedek. Umřít pro tvrzení o provozovaném čarodějnictví bylo na denním pořádku.
"Prosím pane, příjmy Elose do svých náručí ..." Silně věřil v Hospodina. Při tak rušném povolání to skýtalo jisté výhody.

Pokračoval lesem do vesnice za řekou. Hodlal sem přestěhovat celou rodinu. Hned jak vyvraždí místní klan upírů.
"Ale pane! Ty jsi přece jen přišel." V polovině lese jej obklíčili mladí muži. Lidé.
"Eduarde, ty víš, že nemohu zaplatit. Daně jsou neúnosné a práce málo. Mám rodinu, kterou musím živit."
"Ty se nezměníš. Už jako dítě sis schovával kamínky do kapsy. Rozděl se hošánku, nebo ti pomůžeme."
Jeden z níže postavených členů skupiny se zasmál. "Počítám, že to nebude zrovna pomoc, kterou by jsi uvítal."
"Mlč!" Upomenul jej velitel. "Chápej, my máme také rodiny. Nějak se živit musíme." 
"Vezměte do ruky hrábě a běžte pomáhat na pole. Ode mě nic nedostanete." Myslel si, že volí dobrý tah. Věřil v jej.

S pár pěstmi do ramene odcházel k cíli. Měl toto doupě vyhlídnuté už přes týden. Vytáhla svěcenou vodu a ostrý kůl. Lovil s ním poprvé v 17 letech. Rodinná tradice.
Vtrhl do temné, vlhké stodoly.
První zabitý upír byl hned u vchodu. Zarazil mu kůl zezadu přímo do srdce.
Postupoval rychle a podle plánu. Z pěti členů zbyl jenom dvanáct set let starý vůdce. Nebránil se zabití.
"Osvobození." Jeho poslední slova zazněla s takovou úlevou. Chtěl jej nechat žít, pokud to bylo takové utrpení, ale musel by myslet na lidi, kteří v jeho přítomnosti nepřežijí. 

Při útoku na třetího upíra se bohužel na poprvé netrefil do vhodného místa. Snažil se z vražedného nástroje setřít krev.

U domu jej čekal hrozný nález. Polovina osady brečela, bědovala a zuřila.
Tento pocit nejde popsat. Musí jej člověk zažít sám. Najít milovanou osobu s podříznutým hrdlem ve vchodových dveřích, je jako smrt. Neumírá tělo, ale duše je už dávno uschlá jako okvětní lístek na podzim. 

Od tohoto večera neměl domov. Cestoval spolu se svým synem. Dva roky uplynuly s myšlením na svoji lásku. Nemohl ji nechat jít. Potřeboval ji cítit. Slyšet její smích i pláč. Políbit ji na týl a šuškat slova lásky do ouška. Pocítit její teplo a energii.

Zabalil ingredience potřebné pro černou magii do kousku látky. Zahrabal ji doprostřed křižovatky. Mohl jen čekat na dar z pekla.

"Ale, ale. Ambrey DeCaspirum. Vkládala jsem do tebe mnohé, ale ty ses zhroutil jen kvůli takové maličkosti, jakou je smrt? Zklamal jsi mne. Byl jsi můj favorit." Překrásná, štíhlá žena se postavila naproti rozčílenému muži.
"Nejsem tu, abych tě litoval. Potřebuji laskavost."
"Potřebuješ laskavost? A co ten tón. Nikdy nebuď hrubý na někoho, kdo ti má udělat maličkost. Oh, a maličkost to není." Olízla si plné rty.
"Tak co. Oživíš mi ženu?"
"Mohla bych, i přes tvůj hrubý přístup." Věděla jak na něj.
"Dej mi dvacet let a jsem tvůj."
"CO?! Dvacet let?" Zasmála se. "Dávám ti Pět. Pět let a přijdu si pro tebe. Nikdo nic nepozná, zlato. Bude to vypadat jako napadení zvířete. Tvému synovi bude devatenáct. Postará se o tvoji ženušku. Pět let života."
Věděl jak je tato nabídka nevýhodná. Potřeboval však slyšet její hlas. Jednou v životě jí říct jak moc ji miluje.
"Dobře. Dohodnuto."
Vášnivě ho pro potvrzení dohody políbila.

Příští díl chystám dokončení Ahena's situace a po té pokračování tohoto dílu ;).


Milosrdnost

2. května 2010 v 22:44 | Ahena

  • Dreams | Sen První | Milosrdnost

Bylo to překrásné místo. Plné radosti a krásy přírody. Byla jsem zde už před lety, ale v mém srdci zůstalo barevné. Přátelé, kteří jej navštívili  v roce 2011 se mnou, bohužel neměli čas. Domnívala jsem se, že změna lidstva, která postihla hlavně střední Evropu.

Čím jsem byla blíže vysněnému městu, tím jsem byla šokována. Lidstvo mířilo ke kořenům. Pár kilometrů od cíle jsem se ocitla takřka ve středověku. Stmívalo se a obchodníci vykřikovali ve snaze prodat poslední zboží. Žádala jsem o pomoc s hledáním. Rázná hospodská se do mě obula s takovou vášní, že by se rozbrečel i kapitán Kirk se svým věrným přítelem z planety Vulkan.Odvětila jsem ji urážkou, která se vztahovala na jejího muže. Naštěstí nezjistila, kdo tuto urážku nadhodil. Rozkřičela se na všechny strany, ale já už byla na okraji starého pískového lomu. Sráz byl skoro třicet metrů hluboký.

Dva další se dívali do údolí zničené lidmi. Znovu jsem se snažila zachytit informaci o městě života. Nevěděli, ale dohodili mi mladou dívku okolo 16 roku. Byla místní podivínkou. Rázná, uměla se o sebe postarat a někdy nabízela své orientační schopnosti za balík peněz. I přes situaci s úrovní lidstva, byla hlavní prioritou sláva a moc. Moc znamenala prachy.

Jediné co jsem mohla říci na bylo; "vím, že mě nemáš ráda, ale líbíš se mi". Ukradla cizí benzín a lila jej pomalu na špinavou cestu. Své činy zdůvodnila tím, že nesnáší auta. Byla třída. Obdivovala jsem její profesionalitu a klidnou, kamennou tvář. Nebyla jedna z těch výřečných. Proto jsem ji popisovala moje vzpomínky na město. Bez varování mě zatáhla do keře a zacpala pusu. Ani jsem neprotestovala. Věděla sem, že k tomuto činu měla důvod. V prachu se objevil mladý, pohledný muž s psovody, kteří svírali neovladatelné německé ovčáky.

Nevěřila jsem, že se nám to musí dít. Proč nám. 3× týdne medituji. Kdybych uznávala církev, chodila bych ke zpovědi. Jen pro představu co jsem tím myslela. Moje průvodkyně měla stejné zvyky. Tak proč nás sebrali na cestě, že se hodíme pro jeho luxusní nevěstinec. Luxusní  nevěstinec prý. Vypadalo to zde jako v kravíně. Dokonce snad  seno jsem zahlédla. Na průchozí jsme dělali oči, ale v mysli jsme plánovali útěk. Mladý muž, kterého jsme poznali měl dar. Nebo spíše ti aligátoři. Díky nim jsme našli nestřežený východ. Pět minut jsme číhali, než bylo umožněno přelézt ploty. 

Majitel podniku zuřil. Snažil se vydolovat z mladého obchodníka v supermarketu , kde se nacházíme. Měl být chytřejší. Použili jsme sílu peněz za mlčenlivost. Nezabere tvrdá síla tak dobře jako motivace. Pasák převracel regály ve snaze přesvědčit majitele k výpovědi. Poslední cesta byla do skladu, kde jsme se schovávali. Málem nás prozradil neschopný rozvážce čerstvého zboží. Naštěstí jsme tento zážitek nechali za sebou. Cestovali jsme s novým přítelem.

I přes náš společný únik se mi moje průvodkyně neotevřela.Za to mladý muž byl upovídaný až příliš. Dva dny za námi. Cesta byla vyčerpávající, ale pro moje město jsem byla schopná udělat cokoliv. 

Když jsme dorazily na místo, čekalo nás nepříjemné překvapení. Místo zrodu každé maličkosti v které věříme, zde byl černý kráter. Zbytky meteoritu jakoby čekali než přijdeme, aby se mohli sklouznout do čerstvě napršené vody. Tímto okamžikem skončil život lidstva. Mohla začít vládnout nemilosrdná příroda.


Tímto startuji novou rubriku mých snů. Popisuji zde co se mi honí hlavou ve spánku. Tyto příběhy nemají přímou řeč ani nejsou obohaceny názvy lidí a měst. Má to jistý důvod.


Dreams

2. května 2010 v 22:43 | Ahena


Ahena

2. května 2010 v 22:43 | Ahena

Esperantistický, brněnský kynolog hledající skulinku mezi světy skrze fotografování, kreslení a hudbu. Milující seriály, knihy a psaní vlastních světů.
Objevující se na často na Twitteru, Lastku a mírně Facebooku. Diskutující na veřejných diskuzích, projevující upřímné názory s minimem cenzury.