2. Soudný Den

1. listopadu 2009 v 17:36 | Ahena

  • Achylova Pata | Kapitola 2. Soudný Den

Probudila se tupým zvukem na vlhké zemi. "Hej, kotě. Nastav ruku."
Nerozuměla těm slovům. Natáhl k ní svoji. Udělala to samé. Zpoza zad vytáhl rozžhavený kus železa. Dívka naklonila hlavu. Nechápala nic co se okolo ní dělo.
"Jen klídek, žádná unáhlená rozhodnutí. Ano?" Pomalu se železem dotkl její kůže na paži.
Bolelo jí to. Ale nezná reakci na tuto situaci. Podívala nechápavě do jeho zlostných očí. Muž přitlačil. Dívka zmáčkla jeho ruku. Muž vykulil oči a zakňučel. "Co to sakra je?!" Zakřičel a běžel ke dveřím.
Hodil k jejím nohám pytlovinu. Věděla co s ní. Mužský hlas jí to řekl. Za pár minut se ten chlap objevil znovu. Měl sebou pomocníky s tyčemi a psy. Mávl rukou, náznak aby šla k němu. Vstala a postupovala.
Muži ji bouchali tyčemi. Psi štekali. Moc hluku. Vše utichlo a ona slyšela krásný zpěv. Ženský hlas pěl dojemnou píseň plnou emocí. Utišil se a znova nastal chaos.
Jeden ze psů se ji pokusil kousnout. Zastavila se. Podívala se mu hluboko do očí. Chtěla aby přestal. Pomalu se staženým ocasem zalezl za svého psovoda. "No to by stačilo! Tady bude tvoje pěkná komůrka! Hele Johne, dělej jak umíš." Strčili ji do tlustých, ocelových dveří.

(Pohled John)
Dlabal jsem v rohu své cely další kámen. Z venku se ozval hlas vrchního strážného. "No to by stačilo! Tady bude tvoje pěkná komůrka! Hele Johne, dělej jak umíš."
Vhodil do dveří mladou dívku. Byla špinavá a hubená. Kde ji proboha vyhrabali. Mohla mít nanejvýš dvacet let. Ale pod vrstvou bahna jsem nepoznal víc.
"Fíha, takový luxus." - . "Já jsem John." Slečna si mě prohlédla. Ani ne tak pohrdavě jak nechápavě.
"No, a ty? Jak se jmenuješ?" Jako by mě nerozuměla. "Umíš anglicky? Latinsky? Francouzsky? Španelsky?"
"E." Vydala ze sebe.
Takovou odpověď nemá ani jeden z žijících jazyků. Předklonil jsem se abych mohl na čtyři končetiny. Vylezl jsem ze sena. "Ty neumíš mluvit?" Nahnula hlavu. Svraštila obočí, jakoby chtěla porozumět.

O rok později
"Johne? Jak ses sem vlastně dostal? Nikdy jsme se o tobě nebavili." John mě naučil mluvit během roku. Tak dlouho jsme tu spolu zavření.
"Sis, já nerad mluvím o sobě. A ty to víš."
Vstala jsem a šla k němu. "Johne prosím." Posadila jsem se vedle něho. Podívala jsem se na jeho vlasy. Přiblížila jsem se k jeho obličeji.
"Co to děláš, Itinessis?" Zarazila jsem se.
"Nevím, promiň. Já, no, já nevím na co jsem myslela. Proč jsem to u … "
"Nevadí. Neomlouvej se. Jdi si lehnout. Ryla jsi celý den. Jsem na řadě já."
"Zase jsi odbočil od tématu." Vzdychla jsem a šla na svoji stranu kotce. Chvíli bylo ticho. Neusnula jsem.
"Můj otec byl voják. V jednom kuse byl ožralý. Matku mlátil, mě a mé sourozence. Tři sestry. Dal jsem se na první odboj, na který jsem v sedmnácti letech narazil. Stal jsem se vojákem druhé třídy. Bojoval v osmi bitvách. Když mi bylo 21 chytili mě a zavřeli sem. Půl roku na to jsi sem přišla ty. To je vše o mě. Rád bych slyšel něco o tobě."
"Pamatuji si jen jak jsem stála v bahně a Syl říkal ať jdu dál. Rovně, že tam najdu vodu kterou můžu pít a potom se v ní vykoupat. Šla jsem dál. Po třech dnech mě chytili. Nevím o sobě vůbec ni. Děsí mě to. Ale někdy mívám takové záblesky." Otočila jsem se na druhý bok, abych viděla na Johna.
"Jaké?" Pátrala jsem v paměti.
"Zelený trávník, bílý plot, malá dívenka se zrzavými vlásky a dvěma culíčky." Potichu jsem se zasmála.
"Malá dívenka se zrzavými vlásky a dvěma culíčky?" Opakoval moje slova.
"Ano, je to divné. Nevím co to znamená."
Přerušil mé myšlenky. "Třeba jsi měla před soudným dnem rodinu. Nepřijde mi to divné."
"Rodinu? Soudný den? Co to je?"
Povzdychl si. Jako vždy, když něco musí vysvětlovat. "Rodina je společnost lidí, která žije pohromadě a mají společné předky. Nebo Muž a žena. Ti mají potom děti."
Zarazila jsem ho. "Muž a žena mají spolu děti?"
Odkašlal si. "Ano, přesně tak. Muž si vezme ženu a ta vytvoří dítě. Hele to je jedno. Prostě se rozmnoží, jak jsem tě učil na těch zvířatech."
Pokývala jsem hlavou. "A soudný den. Skynet ovládl svět. Terminátoři zaplavili Zemi jako nákaza. Vše tu ovládají stroje. Lidstvo je něco jako hmyz. Je teda zajímavé že jsi došla tak daleko bez úhony."
"A jak bylo před tím? Před soudným dnem?"
"Jako v tvých záblescích. Lidé žili ve městech, chodili pracovat, bavili se. Měli děti a rodiny. Slavili vánoce, narozeniny. Perfektní svět. Pak přišel soudný den. A lidstvo skončilo. Zemřelo plno lidí."
Už jsem začala rozpoznávat čas. "Jaký je rok, Johne?"
Zamyslel se. " Nevím jistě, ale asi 2021."
Znova záblesk malé dívky.
"Mám to! Jsme venku!" Ozval se po chvíli John. Konečně se naše úsilí vyplatilo!
 


Komentáře

1 ajinka ajinka | Web | 11. ledna 2010 v 17:56 | Reagovat

Hezky napsané, máš talent :) Těším se na další díl.

2 Kazuka Inuzuka Kazuka Inuzuka | E-mail | Web | 23. ledna 2010 v 20:21 | Reagovat

Moc krásný díl! Ale hrozně mi bylo líto Itinessis....ještě že ji tak John pomohl...budeš ještě pokračovat v téhle povídce? No já doufám, že jo...začala se mi líbit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama