Listopad 2009

Supernatural Epizody

7. listopadu 2009 v 12:26 | Ahena

> Bratři se ve zlém rozchází
> Počet vražd stoupá, ale jak si s tím bratři poradí, když jsou každý jinde?
> Případ díky Bobbymu vyřešen

3. Šok

1. listopadu 2009 v 17:39 | Ahena

  • Společnost KORA | Kapitola 3. Šok

13 hodin, parkoviště u bývalého nákupního centra

Joe čekal už hodinu na Ary. Měli spolu schůzku, sama ho pozvala. Po chvíli vyběhla z poza rohu i se svými věčně pronásledujícími kamarádkami. Usmál se. "Ahoj." Opovrženě si ho prohlédla. "Prosím?" V jeho myšlenkách se začali objevovat pochybnosti. "Já myslel, že .." "Počkej, snad sis nemyslel, že jsem pozvala tebe." Obrátila se na své věrné rádkyně. "Ale holky, která pak, 'omylem' vyřídila tady chlapcovi můj vzkaz." Všechny se zasmály. "Promiň, chtěla jsem jiného kluka se jménem Joe. Nebyl jsi docela naivní?" Nedával svoje rozčílení najevo, ale v mozku jen vřelo opovržení a vztek. Pak se stalo něco s čím by ani ve snu nepočítal. Ary zrudla a spadla na zem. Dusila se. Přestal se soustředit na zlo. Znovu začala získávat svoji původní barvu. Joe byl vylekaný na tolik, že se zmohl jen na útek. Běžel kilometr než se zastavil u vchodových dveří. "Jsi tu brzo, zlatíčko." Neodpověděl. Běžel do prvního patra, kde měl svůj pokoj. Zabouchl za sebou a zamkl. Musel se osprchovat. Potřeboval ze sebe splavit ten pocit. Pach vraždy. Oblékl se do pohodlných tepláků a vytahaného, sluncem vyšisovaného trika. Položil se na postel. Nikdy se u něj žádná schopnost neobjevila. Zabíjení? Nechtěl tomu věřit. Zarazil to v čas, Ary neumřela, ale co kdyby se soustředil déle. Kdyby nemohl přestat. Měl nějaké vražedné sklony. Strach ovládl jeho mysl. On je v tom nevině. Vzal z pod postele kladivo a blížil se k oknu. Potřeboval spravit díru, kterou zanechal minulý hurikán. Vybít si vztek na něčem neživém.

"Ahoj mami." políbil Elen na čelo. "Tak co jak dopadlo rande?" "No, nic moc. Nevyšlo to." podíval se z okna. "Jdu pomoc tátovi. Zaliji trávník." Vzal si bundu a otevřel dveře. "Joe? Nechceš mi něco říct?" Zastavil se. "Ne mami."

"Jelikož jste dneska udělali kus práce. Zasloužíte si odměnu." Elen přinesla dva talíře. "Jen nás moc nerozmazluj, zlato." Zasmál se Bob. "Děkuji mami." Zakousl se do typicky tvrdého jablečného koláče. "Je to moc dobré. Myslíš, že bych se mohl, až to dojím, jít projít?" Elen se podívala na manžela. Ten přikývl. "Nemáš domácí úkoly? Nebo nějakou práci?" Nesouhlasně zakýval hlavou. "Vše hotovo, a zítra škola není. Učitelé mají nějaké školení."

Co se stalo s Ary? Proč jsou v poslední době manželé tak podivní? Skrývají něco?


2. Soudný Den

1. listopadu 2009 v 17:36 | Ahena

  • Achylova Pata | Kapitola 2. Soudný Den

Probudila se tupým zvukem na vlhké zemi. "Hej, kotě. Nastav ruku."
Nerozuměla těm slovům. Natáhl k ní svoji. Udělala to samé. Zpoza zad vytáhl rozžhavený kus železa. Dívka naklonila hlavu. Nechápala nic co se okolo ní dělo.
"Jen klídek, žádná unáhlená rozhodnutí. Ano?" Pomalu se železem dotkl její kůže na paži.
Bolelo jí to. Ale nezná reakci na tuto situaci. Podívala nechápavě do jeho zlostných očí. Muž přitlačil. Dívka zmáčkla jeho ruku. Muž vykulil oči a zakňučel. "Co to sakra je?!" Zakřičel a běžel ke dveřím.
Hodil k jejím nohám pytlovinu. Věděla co s ní. Mužský hlas jí to řekl. Za pár minut se ten chlap objevil znovu. Měl sebou pomocníky s tyčemi a psy. Mávl rukou, náznak aby šla k němu. Vstala a postupovala.
Muži ji bouchali tyčemi. Psi štekali. Moc hluku. Vše utichlo a ona slyšela krásný zpěv. Ženský hlas pěl dojemnou píseň plnou emocí. Utišil se a znova nastal chaos.
Jeden ze psů se ji pokusil kousnout. Zastavila se. Podívala se mu hluboko do očí. Chtěla aby přestal. Pomalu se staženým ocasem zalezl za svého psovoda. "No to by stačilo! Tady bude tvoje pěkná komůrka! Hele Johne, dělej jak umíš." Strčili ji do tlustých, ocelových dveří.

(Pohled John)
Dlabal jsem v rohu své cely další kámen. Z venku se ozval hlas vrchního strážného. "No to by stačilo! Tady bude tvoje pěkná komůrka! Hele Johne, dělej jak umíš."
Vhodil do dveří mladou dívku. Byla špinavá a hubená. Kde ji proboha vyhrabali. Mohla mít nanejvýš dvacet let. Ale pod vrstvou bahna jsem nepoznal víc.
"Fíha, takový luxus." - . "Já jsem John." Slečna si mě prohlédla. Ani ne tak pohrdavě jak nechápavě.
"No, a ty? Jak se jmenuješ?" Jako by mě nerozuměla. "Umíš anglicky? Latinsky? Francouzsky? Španelsky?"
"E." Vydala ze sebe.
Takovou odpověď nemá ani jeden z žijících jazyků. Předklonil jsem se abych mohl na čtyři končetiny. Vylezl jsem ze sena. "Ty neumíš mluvit?" Nahnula hlavu. Svraštila obočí, jakoby chtěla porozumět.

O rok později
"Johne? Jak ses sem vlastně dostal? Nikdy jsme se o tobě nebavili." John mě naučil mluvit během roku. Tak dlouho jsme tu spolu zavření.
"Sis, já nerad mluvím o sobě. A ty to víš."
Vstala jsem a šla k němu. "Johne prosím." Posadila jsem se vedle něho. Podívala jsem se na jeho vlasy. Přiblížila jsem se k jeho obličeji.
"Co to děláš, Itinessis?" Zarazila jsem se.
"Nevím, promiň. Já, no, já nevím na co jsem myslela. Proč jsem to u … "
"Nevadí. Neomlouvej se. Jdi si lehnout. Ryla jsi celý den. Jsem na řadě já."
"Zase jsi odbočil od tématu." Vzdychla jsem a šla na svoji stranu kotce. Chvíli bylo ticho. Neusnula jsem.
"Můj otec byl voják. V jednom kuse byl ožralý. Matku mlátil, mě a mé sourozence. Tři sestry. Dal jsem se na první odboj, na který jsem v sedmnácti letech narazil. Stal jsem se vojákem druhé třídy. Bojoval v osmi bitvách. Když mi bylo 21 chytili mě a zavřeli sem. Půl roku na to jsi sem přišla ty. To je vše o mě. Rád bych slyšel něco o tobě."
"Pamatuji si jen jak jsem stála v bahně a Syl říkal ať jdu dál. Rovně, že tam najdu vodu kterou můžu pít a potom se v ní vykoupat. Šla jsem dál. Po třech dnech mě chytili. Nevím o sobě vůbec ni. Děsí mě to. Ale někdy mívám takové záblesky." Otočila jsem se na druhý bok, abych viděla na Johna.
"Jaké?" Pátrala jsem v paměti.
"Zelený trávník, bílý plot, malá dívenka se zrzavými vlásky a dvěma culíčky." Potichu jsem se zasmála.
"Malá dívenka se zrzavými vlásky a dvěma culíčky?" Opakoval moje slova.
"Ano, je to divné. Nevím co to znamená."
Přerušil mé myšlenky. "Třeba jsi měla před soudným dnem rodinu. Nepřijde mi to divné."
"Rodinu? Soudný den? Co to je?"
Povzdychl si. Jako vždy, když něco musí vysvětlovat. "Rodina je společnost lidí, která žije pohromadě a mají společné předky. Nebo Muž a žena. Ti mají potom děti."
Zarazila jsem ho. "Muž a žena mají spolu děti?"
Odkašlal si. "Ano, přesně tak. Muž si vezme ženu a ta vytvoří dítě. Hele to je jedno. Prostě se rozmnoží, jak jsem tě učil na těch zvířatech."
Pokývala jsem hlavou. "A soudný den. Skynet ovládl svět. Terminátoři zaplavili Zemi jako nákaza. Vše tu ovládají stroje. Lidstvo je něco jako hmyz. Je teda zajímavé že jsi došla tak daleko bez úhony."
"A jak bylo před tím? Před soudným dnem?"
"Jako v tvých záblescích. Lidé žili ve městech, chodili pracovat, bavili se. Měli děti a rodiny. Slavili vánoce, narozeniny. Perfektní svět. Pak přišel soudný den. A lidstvo skončilo. Zemřelo plno lidí."
Už jsem začala rozpoznávat čas. "Jaký je rok, Johne?"
Zamyslel se. " Nevím jistě, ale asi 2021."
Znova záblesk malé dívky.
"Mám to! Jsme venku!" Ozval se po chvíli John. Konečně se naše úsilí vyplatilo!

3. Nález

1. listopadu 2009 v 17:34 | Ahena

  • Moder | Kapitola 3. Nález

Fiere běžel po zpustošených ulicích volné zóny bez osídlení. Pro jistotu však podvědomě kontroloval Selle.
Čtyři kilometry na východ měla být Společnost. Jeden z nejsilnějších klanů pátého sektoru. Je složité díky synchronizaci čipů se Selle vniknout do objektu, ne však pro Fenixe.
Při průchodu územím, zahlédl na zemi ležící zlatý řetízek. Byl odhozen nedávno. V této době jsou šperky pouze zátěží. Opravdovou hodnotu mají léky a potraviny.

Jak odhadoval. Za půl hodiny byl před vchodem Společnosti hlídaném čtyřmi vojáky. Selle se nechalo obelstít. Lidé se již nedívali do obličejů, nevšímali si detailů, pouze zkontrolovali přístroj našeptávající příslušnost.
Systém chodeb byl v každé budově podobný a taktika umístění téměř stejná.
Po zkontrolování Selle vešel do dveří s číslem 55. Zmapoval místnost. Byl zde dřevěný stůl pamatující roky plodnosti, kartotéka, bílý závěs používaný v provizorních nemocnicích a jedno zabedněné okno. Jediné světlo dával prosklený prostor nad dveřmi.
Okamžitě zamířil ke kartotéce, jejíž přední noha byla zkroucena do neidentifikovatelného tvaru. Díky tomu byly jednotlivé zásuvky vysunuté. Seřazení však sedělo, nejprve hledal pod S a H s negativním výsledkem. Poslední možnost, které se obával. F jako Fiere.
"Tady tě mám!" tiše prohlásil a vytáhl obsáhlou složku označenou červeným razítkem.

Přirozená zvědavost jej donutila přemýšlet nad bílým závěsem. Pomalu odhrnul bariéru, snažil se ji nadlehčit, aby nezpůsobil příliš hluku. Byla z omyvatelného a pevného materiálu.
Objev jej donutil otevřít dveře ke vzpomínce v té nejhlubší části levého hipokampusu. Ležela tam dole, zaprášená a nenápadná, jako tenká složka pod tíhou knih v libralu.
Oči, ty velké, lesklé oči. Dívka strnule ležela na sněhově bílém prostěradle v nemocniční košili. Oči měla otevřené, přístroj upevněný na lůžku je zvlhčoval. Nebyla v bezvědomí, pouze ji znehybněli jednou jehlou do správných míst. Musel ji ochránit, neměl ponětí proč, ale vždy naslouchal instinktu.
Vedle lůžka visel bílý plášť Dr. Mikela J. Johnse. Přečetl si několik stránek dokumentů, vrátil je společně s vlastní složkou zpět do držáku v nohách postele. Zkontroloval Selle, odpojil přístroje od dívky a vyvezl ji směrem ke vchodu. Je komplikací, ale pro ten nutkavý pocit musí riskovat.

U vchodu byli už jen dva vojáci, které potkal cestou dovnitř. ,,Ať vám to tu co nejdříve skončí, hoši."
,,Už jen dvě hodiny, brácho. Hele ukaž papíry, jen tak na oko, aby nebyl u vedení vroubek." Fiere se strojeně zasmál a ukázal dokumenty.
,,V pořádku, můžeš jít. Kam tu kočku vezeš?"
Zastavil se. "Šéf říkal něco o ulici 96. Nějaký výzkum. Nevím nic bližšího."
,,Jasně, jdi." Předvedete pár hereckých figur a můžete ukrást i nejdůležitější objevy nejvlivnějšího klanu.
Zajel za roh. Přikryl dívce ústa a vytáhl jehlu, která způsobovala ochrnutí. ,,Ticho! Jsem s tebou. Zrovna jsem tě zachránil a tak mě odměň klidem. Nejsme na našem území."
,,Musíme jít, možná ti vše vysvětlím." Poslechla, Fiere vzal složky a George za ruku. Běželi prázdnými ulicemi až za hranice Společnosti. Konec města. Nehostiný venkov uzavřel své brány.

2. Fénix

1. listopadu 2009 v 17:33 | Ahena

  • Moder | Kapitola 2. Fénix

"S Darenem? Tím Darenem?!" rozlehl se po Lorenském území posměšný tón.
"Ano, nevěříš mi Margie?" dvě dívky se dohadovaly na vraku auta. Vyšší, hnědovláska Margie, se natáhla na kapotu a pozorovala povyhaslé hvězdy.
"Nevím, není na tebe moc dobrý?"
"A kdo je dobrý pro tebe?" zasmála se George.
"No, krásný, milý a silný rytíř na bílém koni."
"Myslím si, že takového v naší době nenajdeš." dívky chvíli přemýšlely nad poslední pronesenou větou.
"George! Margie! Máme vetřelce! Zásah!" na tuto chvíli čekaly už devět měsíců. Od té doby co se staly členy Lorenského klanu. V roce 2111 se lidstvo roztrhlo na několik táborů. Většinou se rozdělovaly podle národnosti, věku, víry, schopností a vzhledu. Jen nejsilnější přežili. Někdy se objeví odpadlík nebo samotář, většinou nebezpeční a nevyrovnaní lidé. Ve společnosti máte šanci na přežití.

Rychlí tep a zpocená těla se sunula uličkou číslo 112. Na radaru se objevil další objekt. George se podívala na nové Selle. Fialové tečky byli členové Lorenského klanu. Oranžové vetřelci. Vojáci se skryli na svá určená místa. Boj mohl začít.

Muž v černé, pomačkané, letecké kombinéze se rozhlížel ze střechy, budovy bývalé školy. Odstřelovače dělal už přes dvacet let. Má za sebou sedm válek a ve svém klanu se těší vysokého postavení. Však dneska je den, kdy se ukáže, zda oprávněně. Dobře to věděl a uvědomoval si, že každá chybička se počítá na černou listinu jeho života. Pomalu se naklonil nad ulici. Zkusil zda lano které má připevněné ke staré anténě je dostatečně pevné. Potřeboval se dostat nad vojáky a všechny do jednoho zneškodnit. Potom se vrátit na základnu a podat potřebné informace odolnosti obrany. Při letu dolů myslel na svou malou dcerku a milující manželku. Vše dělal jen pro ně. Riskoval život, aby měli co jíst. První rána ze zbraně patřila mladému chlapci, kolem šestnácti let. Trefil jej do boku. Citlivé místo. S nedostatkem lékařského vybavení a péče umře. Klan nebude plýtvat něco tak drahocenného na pěšáka. Může si zaškrtnout jednoho. Ještě pět.
"To zvládnu, bůh mě ochraňuj." šeptal si pro sebe, při kotoulu pod vrak nějakého džípu. Podíval se na Selle. Víra byla většinou to jediné co v dnešním světě pomáhalo.

Poslední výstřel měl patřit drobné černovlásce. Vzdorovala do poslední chvíle. Pro George to byl poslední okamžik v životě kdy byla rozhodnutá zemřít pro klan. Byl to okamžik, který změnil její myšlení na dobro. Viděla umírat svého učitele, nejlepší kamarádku a kluka, kterého milovala. Jsou to ty nejhorší okamžiky, které nemůžete jen tak vymazat z hlavy.
Oči, ty velké, lesklé oči.

"Kde je George!? Co se to tu pro boha stalo! Kdo mohl udělat něco tak nelidského!?" jeden z předních členů klanu, Ben, se díval na zohavená těla. Krev byla takřka všude.
"Kdo je v dnešní době lidský?" zeptal se mladík, kolem sedmnácti let. Zvedl se z podřepu a otřel krev do motorkářské, kožené bundy.
"A vy jste?" zeptal se Ben.
"Fénix." pronesl potichu mladík. Přikrčil se a skočil na římsu bývalé školy. Rychle se vyšvihl o čtyři metry výš. Za okamžik byl na střeše.