12. Objev

24. června 2009 v 17:39 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 12. Objev

Ležela jsem na posteli a poslouchala svoji oblíbenou skupinu Muse. Přesněji Hysterii. Koukala jsem do stropu, užívala si volna a velmi nahlas si zpívala falešným hlasem.
"It´s bugging me, grating me
And twisting me around
Yeah I´m endlessly caving in
And turning inside out …"

Někdo zaklepal. Já se svými smysly samozřejmě vše slyšela. "JO!" Zavolala jsem přes rámus. Brodila jsem se neuklizeným pokojem. Otevřela jsem. Za dveřmi stál muž, věk měl asi jak já, o něco starší. Měl pěknou postavu, veliké hnědé oči, a hnědé vlasy. V obličeji byl mladý, vypadal jako nějaký Boháček z města, který se zrovna odpoutal od rodinky. "Co je!" řekla jsem přes bušící hudbu. "Můžete to ztišit!?" zakřičel. Měl pěkný hlas, ale takový zatřený. "Jistě!" usmála jsem se a udělala svůj obvyklí obličej. Zatvářil se zaraženě. Vypnula jsem repry a šla zpět. "Zrovna jsem se přistěhoval a nějak mě to ruší přes tak tenké zdi." Zvedl jedno obočí a podíval se na mě jako na odsouzeného. "Sorry, no, nikdo si zatím nestěžoval." Pokrčila jsem nos a ramena. "Neznáme se náhodou?" zeptal se tak náhle. "My? Nevím, nějak si to neuvědomuji." Znovu jsem udělala moje ksichty. Naklonil hlavu, jako kdyby něčemu naslouchal. "Tábor 1999." Zapátrala jsem v paměti, objevil se mi malý desetiletý Tomáš. Byl to bohatý klučina. Já chudá holka. Oba jsme si rozuměli a měli jsme něco společného. Naše životy nám nevyhovovali. "Tome!" Skočila jsem na něj jako před lety. Zareagoval pozdě, ale nakonec ano. "Em, Aheno?" Postavil mě na zem. "Co ty tady! Pražáku, ty se nezdáš! Vůbec ses nezměnil!" Pak jsem koukla na pěknou postavu. "No, možná trochu ano." Zasmál se. "Byl jsem na dobré škole! Měli tam rozšířenou výuku Tělocviku. Ale jak vidím, ty ses nezměnila vůbec. Stejné tiky." Rýpla si do mě s velikým až Americkým úsměvem. "Až na to, že ti zmizli ty rovnátka a velmi malý vzrůst." Šprtla jsem ho do hrudi. "Jo za to ty jsi byl vždycky obr." Zasmála jsem se mu ironicky. Tom byl vždy malý a tlustý. "Pojď dále, jak to že jsi v Brně. A tady v těchhle končinách?" Podíval se po zabordelizovaném obýváku. "Mám chvíli pauzu. Před rokem jsem udělal maturitu. Vzali mě na policejní akademii, ale potřebuji, oraz. Tak bydlím všude možně. Vlastní přepych si nemůžu dovolit." Podíval se po průzkumu na mě. "Aha." Moje odpověď. Velmi výstižné. "Co ty? Studuješ?" Podívala jsem se na něj se slzami v očích. Nebyly to slzy smutku, ale velkého smíchu. "Pokud se to tak dá nazvat?" Otočil se na mě. "Studuji … eh … na škole … ochrana práv a majetku." Kukla jsem na něj. "Tak to je pěkné. Jak to že bydlíš sama?" Přistoupila jsem blíž. "Nevím, osmnáct mi bylo. Rodina mi někdy tu kačku přispěje. Víš kolik nás je, ne? Nemohu se učit v takovém počtu." Ten den jsme prokecali až do půlnoci. Už musel jít. Měl si jít hledat práci. A já do školy. Pustila jsem si do sluchátek Starlight a šla spát.

(Pozn.: Ahena: Chi chi che che .. jsem jí tam musela udělat chlapa ne? x).. )

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama