7.Probuzení

11. května 2009 v 10:25 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 7.Probuzení

Rozlišovala jsem tři druhy kroků. Lehký, ten musel být Ambreyho. Těžký a dost tvrdý. Tento styl patřil Zarovi. Třetí se ozval jen občas. Byl kulhaví a těžkopádný. Adam. Prudce jsem otevřela oči a sedla si. Tělem mi projelo plno malých jehliček. Už byl u mě Ambrey a pomalu mě dával na postel. "Co je s Adem?" Zeptala jsem se dost vyděšeně. "Jak, jsi to poznala?" Zeptal se mě Ambrey. "No poznala jsem vaši chůzi. Pak jsem poslouchala a ta jeho mě přišla kulhavá." Ab se usmál. "Víš co ti je, Aheno?" Vzdychla jsem. "Jak asi." Sedl si na okraj postele. "Bojovala jsi s Andrewem, ale on tě prohodil dveřmi. Zlomila sis ruku a pohmoždila žebra." Koukl na Ada a pokýval. "Mezi tím jak jsi byla v kostele, Andrew napadl Ada. Zlomil mu nohu, ruku, tři žebra a prokousl mu paži." Ad se dokulhal s úsměvem k nám. "Pak jsi přišla ty a nějakým způsobem tě začal sám. Ty jsi vzala svoje oblíbené boty a probodla ho. Museli jsme ti ty rány vyčistit." Pokývala jsem. Pak mi to došlo. "Co že?! Moje boty?!" vypískla jsem a hleděla na ty tváře. Pokýval hlavou a pokračoval. "Měla jsi štěstí, že Zar měl zrovna pár kroků od sebe transfuze. Přinesl tvoji krevní skupinu a díky tomu jsi přežila. Nakonec jsou tvoje zranění Potrkaný krk, potrhaná ruka, dvě zlomená žebra, zlomená ruka a v neposlední řadě je to málo krve." Usmál se. Pohladil mě po vlasech. 'Ad měl o tebe strach a já s pusinkou taky.' Nevím, jak to udělal, ale slyšela jsem zřetelně, co mi předával myšlenkou. Podívala jsem se mu do očí. "Děkuji." Chvíli jsem mlčela a otočila jsem hlavou k Zarovi a Adamovi. "I vám. Udělali jste dnes toho hodně." Udělala jsem profesionální úsměv a pak už jen úleva. Usnula jsem.

Bylo to třetí probuzení za celý den. Cítila jsem se dobře. Ad seděl u mě a usmíval se. "Co je?" Zasmál se. "Konečně jsem silnější jak ty, teda alespoň na chvíli." Usmála jsem se. "Chceš se vsadit?" Zavrtěl hlavou. "Ani ne. Měla by sis odpočinout." Hodil na mě jemně peřinu. Koukla jsem z pod ní. " Chtěl bych mít takovou sestru, jako jsi ty." To mě trochu zaskočilo. Nikdy jsem na něj nebyla hodná a teď? Apocalipsa udělala i kladnou věc, více nás zblažila. "A já takového bratra." Chvíli jsme se na sebe usmívali. Za pět minut a 31,5 sekund nás vyrušil Ambrey. "Děcka, máme tu menší komplikaci. Hned jsem zpátky, ano?" Mrkla jsem na něj. Vypadal klidně. Bude to něco osobního. "Zar?" Přikývl. Úsměv se mu vyskytl ve chvíli, kdy se na nás konečně podíval. "Jsem na vás pyšný." Podíval se na Ada na mě a pak to zopakoval šestkrát. Po té odešel plnit nějaký úkol. Ad se na mě Americky usmál. "Potřebuješ něco? Cokoliv. Vodu, jídlo, knihu. Řekni si." Zasmála jsem se. Zatím nic ale pak budu muset," podívala jsem se na koupelnu. "tam." Chvíli přemýšlel, pak se podrbal na hlavě. "Aha." V rozpacích se usmál. "Už to chápu." Poplácala jsem ho po ruce. Nechtělo se mi spát. "Jak se cítíš?" Zeptala jsem se po chvíli. "Pomláceně. Ale stejnak to asi víš, když čteš ty myšlenky." Při slovech, čteš myšlenky, se začervenal. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Teď nic neslyším. Chvíli počkej, možná jsem na něco přišla." Seděl a koukal na svou zlomenou ruku. "Teď mysli na něco ohledně mě." Podíval se na mě a nejspíš pochopil, na co myslím. Viděla jsem v hlavě obrázky toho, co se mi stalo u kostela. Zamračila jsem se na něj. "Promiň, to jsem nechtěl, jen mě napadá tohle." Pousmála jsem se. Byl klidnější a myslel na boj, který jsme spolu poprvé vedli. "Vidím všechno. Děkuji. Teď skus myslet na někoho jiného." Nic, prázdno. Žádné obrázky. Z ničeho nic jsem se tam objevila já, jak ležím na posteli a mám zavřený oči. Jsem pomlácená a vypadám hrozně. Malé dítě by začalo křičet a uteklo. "Ade!" Trochu nadskočil při mém výkřiku. "Ty asi nevíš proč jsou všechny zrcadla zakryt, co?" Podíval se na zrcadla. "Aby nikdo nezjistil, že je v domě upír?" Odkašlala jsem si. To byl rozumnější důvod. "To sice taky, ale hlavně abych se na sebe nemusela dívat!" Zasmál se. "Aha, takže se na tebe nemám dívat takhle." Přikývla jsem. "Správně hochu." Odkašlal si. "Kdyby něco, měli jsme nehodu. Ty jsi u toho nebyla. Vyléčíš se rychleji, ale já ještě tak vyspělí nejsem." To slovo mi nesedělo. "Jak to myslíš?" "Ehm, no, jako lovec?" Přikývla jsem. "Tak to jo."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama