Květen 2009

10. Co To Má Znamenat?

26. května 2009 v 14:11 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 10. Co To Má Znamenat?

Odvedli jsme Dana do našeho bytu. Nezdálo se mi to. Nemám ráda lidi, natož pak šílené upíry. Adam mu něco šeptal. Už jsem to nemohla vydržet. "O co tady jde! K sakru!" Skupinka se na mě podívala. Adam vstal. Potřeštěně se usmál. Už to byl zase on. Můj milovaný Ad, který věří že lidi jsou výsledkem experimentu od ufonů a teď k tomu přidal, upíry, kteří tu podle něho žili ještě před námi. Kdysi prý existovala lochneská příšera. "Aheno? Sedni si prosím. Víš, že když se člověk rozčílí, vyzařuje zajímavou barvu a pak tě hned může nalézt aliance?" Uklidnila jsem se a sedla si. "No, tak povídej. O CO TU JDE?" Zvýraznila jsem každý slovíčko. Ad se usmál, dal hlavu na bok a podrbal se na krku. To dělává, když je v rozpacích. "Dívej, Dan býval můj spolužák a docela přítel." Podíval se na upíra, který v šoku seděl na pohovce. "Nevím, jak a kde se to stalo, ale proměnil se v upíra. Skoro čtrnáct dní jsem ho hledal. Pak jsem byl na hlídce a uslyšel tvoje srdce, jak rychleji tluče. Věděl jsem, že bys ho zabila tak jsem musel zasáhnout." Pokrčila jsem rameny. "Je to jen upír." Zasmál se. "A sakra silný!" Podíval se na mě a přimhouřil oči. Znova udělal rozpakové gesto a odkašlal si. "On je Gron. Ale neboj, zvládneme to." Vykulila jsem oči. Jak to mohli dopustit! Pozvat domů upíra a ještě Grona! "To si snad děláš prdel, ne?! Jak jsi to mohl dopustit!" Zeptala jsem se velmi rozzuřeně Ambreyho. Zvedl obočí. "Aheno, nech si to vysvětlit dál!" Zavrtěla jsem hlavou. "Já tu nebudu!" Vzala jsem si bundu a mířila si to ze dveří. "Hned se posaď!" Zakřičel na mě hlas, kterého jsem milovala a věděla že chybka a změní se jeho obličej v ohnivý. Pomalu jsem se otočila a s rukama v pěst se posadila na místo. Adam se smutně a prosebně podíval na našeho "Otce". "Em, kde jsme skončili?" Podívala jsem se na Ada. "Aha, už vím! Že jste ohrozili celou rod … partu!" Zamračila jsem se na něj. "Ahen …" tak mi nikdy neřekl, věci se mění poslední dobou nějak často. "Ambrey byl u věštkyně a," podívali se na sebe, "řekla, že máme pomoct jedné mé blízké osobě, která se však může jevit za nebezpečí." No a? Budoucnost není daná. Nemůžou si jen tak vodit domů. 'Ahoj, krásný nebezpečný démone. Nezajdeme si k nám na kafe? Jako bonus si můžeš vybrat Ahenu jako zákusek. Mám pocit, že se známe.' Takhle by to mohlo být. Ale Gron! Co je moc to je moc. Podívali se na mě. Byli zvědaví co na to. "Aheno? On nám pomůže zničit Cassydyho." Řekl opatrně Adam. Pomalu se ke mně naklonil. "Dan si mě pamatuje. Řekl jsem mu, že jsme hodní. A že mu pomůžeme, což mám v plánu!"Podívala jsem se mu do očí. "Chci, až to skončí, rekreaci u moře!" Parta se zasmála, Dan se zmateně díval co se děje.

Ambrey, Zar a Ad vysvětlovali Danovi, že se dá žít bez zabíjení. Vlastně mu říkali vše důležité. Příště sepíšu příručku jak být dobrým pírem. Přidávám si to na seznam. Šla jsem na lov. Potřebovala jsem něco, nebo někoho zabít.

Seskočila jsem ze stromu přesně na Janu. Byla to docela zajímavá upírka. Přeměnil jí Andrew jako svoji družku, ale než se na něco zmohl, byl mrtví. Jana se ještě ve vzduchu obrátila a dopadla na nohy. "Koho pak nám tu čerti nesou?" Zasmála se. Smrti se nebála. Tito upíři jsou nebezpečnější, klidně si ulomí nohu, hlavně aby se vám a smrti vysmáli. "No už jsem je dlouho neviděla. Naposled na velkém slezu u kostela, když jsem zabila Andyho!" Teď jsem se smála já a její jemná, milá a krásná tvářička mě po chvíli tak přitažlivá nepřipadala. "To neříkej! Tys mi ho zabila!" Vřískala. Na nic jsem nečekala. Můj oblíbený kop s otočkou jí dostal na záda. Zvedla se a mížila na mě přímo nehty. Povedlo se mi je nožem oříznout. Zaklela něco ve smyslu návštěvy jednoho otvoru v lidském těle. Poslala jsem jí vzdušný polibek. Znovu ke mně přiběhla a skočila na mě. Skrčila jsem se a zezadu jí probodla srdce. Velmi krátký boj! Třeba dneska najdu ještě někoho.

9. Adamových 14 dnů

18. května 2009 v 19:54 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 9. Adamových 14 dnů

Ahena ležela na posteli a snažila se skrýt bolest. Já jí to nevěřím. Měli jsme s Ambreym schůzku v parku. Bylo to oblíbené místo, pokud se bavíme o partě z Obřan. "O, tady jsi." Zasmál se Ambrey. Přišel jsem až k němu. "Co potřebuješ? Chtěl jsem zůstat s Ahenou. Necítí se nejlépe." Přikývl. "Teď tě potřebuje město. Adame, už jsi dost vycvičený a tvoje schopnosti jsou úžasné." Přimhouřil jsem oči. "A proč jsme tady a ne doma?" Začal jsem říkat našemu loveckému bytu domov. Bylo to podivné. Nikde jsem se necítil lépe jak tam. Ambrey se mě snažil přesvědčit o opaku, ale já jsem to tak cítil a nic jsem nechtěl měnit. "Ahena má lépe vyvinuté smysli než ostatní lidé. Slyšela by to, co se ti chystám říct a to by jí nepotěšilo." Zpozorněl jsem. Něco důležitého. Toho jsem se obával. Já a povinosti. Jednou jsem měl udělat večeři a vyvenčit psa, to bylo jediné, co po mě matka chtěla. Umíte si představit, jak to dopadlo. "Pokračuj." Odkašlal si. "Máme tu veliký problém. Byl jsem u jedné věštkyně a nechal jsem nám vyvěstit budoucnost." Nadzvedl jsem obočí. "A co říkala?" Pokývl hlavou. "Ty to máš, ehm, v cajchu. Nic závratného až," v tom se začal smát. "na jednu legrácku." "Háháhá, fakt směšný!" Znova si odkašlal. U něj to značilo, že chce vypadat důležitě a vážně. "Ahena se podle věštkyně změní v upíra." Řekl rychle, vypadalo to na zapírání emocí. Chtělo se mu brečet? Nevěděl jsem, co se honí v jeho hlavě. Ahena jako upír. Uměl jsem si ji představit. Její dobře opálená pleť zbledne a její zuby se každou chvíli promění. "Je to jisté?" Ambrey se vysmrkal a podívat se do tmy. Jeho hlas se třásl. "Každá budoucnost se dá nasměrovat jinou cestou. Takže odpověď zní ano." Zamžoural jsem v šeru. "Proč teda jsi tak na dně? A neříkej, že ti do oka spadlo smítko." Řekl jsem ironicky, ale kupodivu vážně. Sedl si na zem a rukou ukázal naproti. Udělal jsem, o co po mě žádal. "Ona je něco jako má dcera. Někdo koho jsem mít nikdy nemohl ani mít nebudu. Já jsem ji našel, vychoval, vytrénoval a málem ztratil. Je v mém srdci hned vedle Zara. Je to dobrá holka, i když s různými tvářemi. Neměla zrovna štěstí na rodinu, to je všechno." Znova se vysmrkal. "Co mám dělat." Nějaký důvod to mít musí. "Hlídej ji. Moc tě prosím, buď její podpora!" Usmál jsem se. "S radostí." Konečně se taky, alespoň zakřenil. "Do té doby tu budeš lovcem ty. Jsi připravený a Ahena bude klidnější, teda možná." Podali jsme si ruce. "Ok."

"Ty první, starší má přednost." Řekl jsem posměšně upírovy opodál. "Dobře mladý!" Zaútočil. Skočil mi po krku. Ti staří proti mně nemají šanci, pomalu jim dochází, že nejsou tak rychlí. Skrčil jsem se a objevil za ním. Kopl jsem ho do zad. "Úsměv tě přešel, že?" Upír se na mě zmateně podíval. "Co je to sakra za triky!" Pokrčil jsem rameny a šel houpavou chůzí k místu, kde ležel. "Žádné triky. Jen nadešla chvíle tvé smrti." Mile jsem se usmál. Ambrey mě naučil být v klidu. Cvičil jsem to týden. "To neukecáš, smrade!" Sklonil jsem se nad ním. "Máš pravdu." V tom okamžiku střetu pohledu jsem mu Bonnie vrazil do srdce. Zmiňované jméno nesla jedna vyšší upírka. Dělala neplechu přímo na sídlišti a tak musela jít rychle pryč. Byl to můj první úlovek. Dávno jsem pochopil co Ahenu na této práci baví. Ok, zabíjení je hrozná věc, ale nemůžete mi to mít za zlé, když tím udělám dobrou věc.

Přihodilo se toho hodně. Za tři dny půjde Ahena na svoji stráž. Od té doby s Ambreym jsem ji neviděl. Já jsem se změnil. Hodně jsem se změnil. Ona také. Mezi její nepřítomností se vyskytl problém s mým spolužákem Danem. Pokousal ho upír a já ho nemůžu najít, a když už chytím jeho stopu, znova mi zmizí. Zjistili jsme, že se z Dana stal tak zvaný Gron. Velmi silný Mladý.

8. Zpět V Akci

17. května 2009 v 20:16 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 8. Zpět V Akci

"Slavnostně ti oznamuji, že můžeš na svoji první stráž za dva týdny."Oznámil mi Ambrey. "Děkuji, však už bylo na čase." Zar se culil opodál. Pošlapávala jsem na místě a byla nervózní z čekání. "No tak běž! Nemohu se na tebe dívat!" Vyskočila jsem z okna a spěchala směr parčík. Ještě jsem uslyšela smích a příkaz být opatrná. Byl to tak nádherný pocit. Skoro jsem letěla a vítr mi pročesával vlasy, vše jsem cítila. Deset metrů ode mě byla zastávka, na které kouřil, zdůrazňuji, muž. Cítila jsem, že v domě naproti měli bramboráky a že přímo přede mnou si to vandruje upír. Velmi uklidňující pocit také byl ten, že dnes někoho můžu zabít. Skvělé. Zpomalila jsem do pomalého tempa, jaké většinou vidíte u starých důchodců, spěchajíc na autobus. Chytla jsem kůl. Byl to mladý upír. Mladí jsou slabý. Není žádný problém je zabít. Vůně čerstvé krve mě obklopila, hned jak se ke mně přiblížil. "Nevím, co jsem udělal." Vzlykal. "Co si zač. Ty jsi nepostřehl, že jsi zabil člověka?" Vystoupil ze stínu stromů a podíval se na mě smutnýma očima. "Nevím. Jen jsem šel za pachem, moc se mi líbil. Pak ta žena začala křičet a můj hlad se změnil ve spokojenost." Podrbala jsem se na hlavě. "Je mi to líto hochu. Ale budu tě muset zabít." Zavrtěl hlavou. "Obávám se, že tě budu muset zklamat." V tu chvíli na mě vystartoval takovou rychlostí, že jsem nestačila zareagovat. Válela jsem se pod stromem, do kterého jsem před chvílí narazila. Blížil se ke mně a nasával vzduch. Co cítil, se mu líbilo. Sklonil se nade mnou a já čekala na vhodný okamžik, kdy mu zarazit do srdce Rose. "To stačí, Dane. Proč jí chceš ublížit?" Známí, uklidňující hlas.

Dan se sesunul vedle mě a rozbrečel se. "Já jsem jim nechtěl ublížit. Já jsem zlý člověk …" Uchechtla jsem si a přihodila. "Člověk asi těžko, mladý." Napnul se a chystal se na mě skočit. Ale Adova ruka se náhle objevila na jeho rameni. Vzhlédla jsem na něj. "Můžeš mi prosím něco vysvětlit? Nevidíme se dva týdny a ty hned znáš všechny upíry v okolí?" Pohled měl plný emocí. Nikdy jsem ho neviděla, takhle klidného, milosrdného. Vím, koho mi připomínal. Démon jménem Ambrey, ta podoba. "Pomůžeme ti." Skoro mu to pošeptal. "Pojď, vysvětlíme ti, o co jde a ty se pak rozhodneš." Mladý upír nešťastně přikývl a stoupl si. Nabídl mi na pomoc ruku, ale já jsem ji odmítla. Chtěla jsem na ni flusnout, k peklu mně Ad odhalil dříve a se slovy prase mě napomenul....

7.Probuzení

11. května 2009 v 10:25 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 7.Probuzení

Rozlišovala jsem tři druhy kroků. Lehký, ten musel být Ambreyho. Těžký a dost tvrdý. Tento styl patřil Zarovi. Třetí se ozval jen občas. Byl kulhaví a těžkopádný. Adam. Prudce jsem otevřela oči a sedla si. Tělem mi projelo plno malých jehliček. Už byl u mě Ambrey a pomalu mě dával na postel. "Co je s Adem?" Zeptala jsem se dost vyděšeně. "Jak, jsi to poznala?" Zeptal se mě Ambrey. "No poznala jsem vaši chůzi. Pak jsem poslouchala a ta jeho mě přišla kulhavá." Ab se usmál. "Víš co ti je, Aheno?" Vzdychla jsem. "Jak asi." Sedl si na okraj postele. "Bojovala jsi s Andrewem, ale on tě prohodil dveřmi. Zlomila sis ruku a pohmoždila žebra." Koukl na Ada a pokýval. "Mezi tím jak jsi byla v kostele, Andrew napadl Ada. Zlomil mu nohu, ruku, tři žebra a prokousl mu paži." Ad se dokulhal s úsměvem k nám. "Pak jsi přišla ty a nějakým způsobem tě začal sám. Ty jsi vzala svoje oblíbené boty a probodla ho. Museli jsme ti ty rány vyčistit." Pokývala jsem. Pak mi to došlo. "Co že?! Moje boty?!" vypískla jsem a hleděla na ty tváře. Pokýval hlavou a pokračoval. "Měla jsi štěstí, že Zar měl zrovna pár kroků od sebe transfuze. Přinesl tvoji krevní skupinu a díky tomu jsi přežila. Nakonec jsou tvoje zranění Potrkaný krk, potrhaná ruka, dvě zlomená žebra, zlomená ruka a v neposlední řadě je to málo krve." Usmál se. Pohladil mě po vlasech. 'Ad měl o tebe strach a já s pusinkou taky.' Nevím, jak to udělal, ale slyšela jsem zřetelně, co mi předával myšlenkou. Podívala jsem se mu do očí. "Děkuji." Chvíli jsem mlčela a otočila jsem hlavou k Zarovi a Adamovi. "I vám. Udělali jste dnes toho hodně." Udělala jsem profesionální úsměv a pak už jen úleva. Usnula jsem.

Bylo to třetí probuzení za celý den. Cítila jsem se dobře. Ad seděl u mě a usmíval se. "Co je?" Zasmál se. "Konečně jsem silnější jak ty, teda alespoň na chvíli." Usmála jsem se. "Chceš se vsadit?" Zavrtěl hlavou. "Ani ne. Měla by sis odpočinout." Hodil na mě jemně peřinu. Koukla jsem z pod ní. " Chtěl bych mít takovou sestru, jako jsi ty." To mě trochu zaskočilo. Nikdy jsem na něj nebyla hodná a teď? Apocalipsa udělala i kladnou věc, více nás zblažila. "A já takového bratra." Chvíli jsme se na sebe usmívali. Za pět minut a 31,5 sekund nás vyrušil Ambrey. "Děcka, máme tu menší komplikaci. Hned jsem zpátky, ano?" Mrkla jsem na něj. Vypadal klidně. Bude to něco osobního. "Zar?" Přikývl. Úsměv se mu vyskytl ve chvíli, kdy se na nás konečně podíval. "Jsem na vás pyšný." Podíval se na Ada na mě a pak to zopakoval šestkrát. Po té odešel plnit nějaký úkol. Ad se na mě Americky usmál. "Potřebuješ něco? Cokoliv. Vodu, jídlo, knihu. Řekni si." Zasmála jsem se. Zatím nic ale pak budu muset," podívala jsem se na koupelnu. "tam." Chvíli přemýšlel, pak se podrbal na hlavě. "Aha." V rozpacích se usmál. "Už to chápu." Poplácala jsem ho po ruce. Nechtělo se mi spát. "Jak se cítíš?" Zeptala jsem se po chvíli. "Pomláceně. Ale stejnak to asi víš, když čteš ty myšlenky." Při slovech, čteš myšlenky, se začervenal. Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "Teď nic neslyším. Chvíli počkej, možná jsem na něco přišla." Seděl a koukal na svou zlomenou ruku. "Teď mysli na něco ohledně mě." Podíval se na mě a nejspíš pochopil, na co myslím. Viděla jsem v hlavě obrázky toho, co se mi stalo u kostela. Zamračila jsem se na něj. "Promiň, to jsem nechtěl, jen mě napadá tohle." Pousmála jsem se. Byl klidnější a myslel na boj, který jsme spolu poprvé vedli. "Vidím všechno. Děkuji. Teď skus myslet na někoho jiného." Nic, prázdno. Žádné obrázky. Z ničeho nic jsem se tam objevila já, jak ležím na posteli a mám zavřený oči. Jsem pomlácená a vypadám hrozně. Malé dítě by začalo křičet a uteklo. "Ade!" Trochu nadskočil při mém výkřiku. "Ty asi nevíš proč jsou všechny zrcadla zakryt, co?" Podíval se na zrcadla. "Aby nikdo nezjistil, že je v domě upír?" Odkašlala jsem si. To byl rozumnější důvod. "To sice taky, ale hlavně abych se na sebe nemusela dívat!" Zasmál se. "Aha, takže se na tebe nemám dívat takhle." Přikývla jsem. "Správně hochu." Odkašlal si. "Kdyby něco, měli jsme nehodu. Ty jsi u toho nebyla. Vyléčíš se rychleji, ale já ještě tak vyspělí nejsem." To slovo mi nesedělo. "Jak to myslíš?" "Ehm, no, jako lovec?" Přikývla jsem. "Tak to jo."


1.Konec

9. května 2009 v 15:11 | Ahena

  • Neboj, Bolí To Jen Chvíli | Kapitola 1.Konec

Rebeka už byla u dveří, když jsem sešla dolů. Moc často neříkám svůj příběh, ale vám historii svého života ráda povím.
Narodila jsem se v Číně. Matka byla čínská dívka a otec Evropan. Teda přesněji Čech. Byl obchodník, když potkal maminku. Vzali se a na čas zůstali v Číně. Pak jsem se narodila já a dali mi jméno Adžina. Což znamená v Čínské řeči něco jako významný, nebo bystrý. To bych o sobě neřekla, ale neodbočujme od tématu. Přestěhovali jsme se do České Republiky. Tehdy mi byli tři měsíce. Až do deseti let to bylo jako v pohádce. Tatínek vydělával, maminka byla jako žena v domácnosti. Bydleli jsme ve velkém domě. Měli jsme psi, poníka, morče a veliký pokoj. Nejde to všechno vyjmenovat, pokud nad knihou nechcete strávit další dva měsíce. Potom přišel den mích jedenáctých narozenin. Jeli jsme do restaurace na slavnostní večeři. Zpívali jsme si a smály. Ten náklaďák jel v protisměru. Řidič celý tři dny nespal a jak řekl: "No tak jsem usnul, to se stává." Se vše uzavřelo a chlápek šel na půl roku do vězení. Někdy si říkám, jestli to nebylo naplánované. Dostala jsem se do děcáku. Majetek mi uschovali do osmnácti let. Moje adopce byla velmi rychlá. Pro všechny jsem byla malá, roztomilá Číňanka. To lidičky nevěděli, co si berou domů. Od mala jsem nervák a dělá mi problémy se ovládat. Ve škole jsem měla kázeňské problémy typu rvačky, dokonce jsem byla drzá na učitele. Vystřídala jsem čtyři rodiny. Moje poslední byla rodina Filipovských, u které jsem byla 2 roky. Před měsícem jsem potkana Rebeku, která se přistěhovala z Prahy. Byla bohatá, oblíbená, krásná a okouzlující. Byla o dva roky starší a byla velmi zaneprázdněná. Měla čas jen odpoledne. Teď stála dole u dveří a byli jsme nejlepší kamarádky.

"Ahoj!" zakřičela jsem radostí. Políbili jsme se na tváře. "Tvůj byt je … ehm … půvabný." Koukala na mě svýma zelenýma očima. "No já vím, je to drahé a luxusní, ale teď mi to nedělá potíže zacvaknout." Abyste náš rozhovor pochopili, koupila jsem si velmi luxusní a hlavně drahý byt. "Můžeme jít?" Přikývla jsem. Sedli jsme si do jejího auta. "Na co jdeme?" Podívala jsem se na program a pak na Reb. "Na nějaký romantický film." Jeli jsme v tichosti. Něco se dělo. "Rebeko? Co se stalo? Jsi nějaká tichá." Reb byla typ dívky, která udělá cokoliv pro pozornost. "Ale nic, hele tak mě napadlo. Nechtěla bys jít po filmu ke mně?" Otočila se do okýnka. Vypadalo to, že se směje. "Hej, ušlo mi něco?" Vzdychla. "To pochopíš až u mě doma." Usmála se na mě.

V Kině jsme si koupili popcorn a kolu. Dohromady, na co utrácet že? Posadili jsme se do zadu. V sálu krom jednoho páru nebyl nikdo. Světla pohasla a film začal. Podívala jsem se s úsměvem na Rebeku. Hrozně jsem se lekla, nejen že se na mě dívala, ale, zní to šíleně, ona zářila! Uhnula jsem pohledem a snažila jsem se soustředit na film. Na konci jsem nevěděla jestli to byla pohádka nebo horor. Jeli jsme k Rebece domů.

(Konec první kapitoly :P)

6. Apokalypsa

9. května 2009 v 12:27 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 6. Apokalypsa

V Aleji bylo během deseti minut naprosto plno. Upíři, Lovci a poskokové. Daniela se prala s Darkem a ke mně mířil můj vrah. Andrew byl jeden z výše postavených upírů. Setkali jsme se na lovu. Někdy si zajdu na veliký lov, přímo do doupěte těch slizkých hadů. Moje procházka byla úsměšná až na pár výjimek. Byl to právě zmiňovaný upír se svou družkou. Jeho lásku jsem zabila. Jmenovala se Rose a byla velmi krásná a chytrá. Bohužel nebyla tak rychlá jako já a Andrew. Probodla jsem ji stejným kůlem, co jsem teď držela v ruce. Usmála jsem se. "Ahoj, moje mladá vražedkyně." Usmál se na mě a vycenil zuby. Nebyl vůbec ošklivý. Naopak, jeho bohaté zkušenosti v rozpětí tři sta let ho učinila dokonalím mužem. I kdyby, byl ten nejošklivější, mohl mít každou dívku či ženu. Já jsem velmi odolávala. "Nápodobně." Řekla jsem napjatě, avšak s úsměvem. Okolo nás zuřila tichá válka. Ad byl za mnou a celý se třásl. Ambrey bojoval s jedním nevýznamným, ale za to silným upírem.
Stiskla jsem kůl pojmenovaný po Rose. Malá tradice lovců. Kůl je pojmenován po jím, prvním zabitém upíru. Naklonil hlavu a přemýšlel. 'Je silnější než minu ..' Ztrácela jsem ho. Přihmouřila jsem jedno oko a dala jemně a nepatrně ucho blíž k němu. 'To půjde. A bude se mnou nav …' To jsem už nepotřebovala slyšet. Rychle jsem vyskočila a pružně Andrewa kopla s otočkou do hrudi. On odletěl, ale v letu se znovu postavil a rozzuřeně na mě pohlédl. "To byl podraz, moje mladá vražedkyně!" Beze slova jsem znovu zaútočila. Byl to útok ze strachu. Ale ne o sebe. Byl tu Ambrey a hlavně mladý a naivní Adam. Nemohla jsem moje nejbližší nechat umřít. Andrew by byl schopný zmasakrovat vesnice, města, celý svět jen aby dostal to, co chce. Udeřila jsem ho rukou do nosu a klouby prstů udělala výpal do krku. Byl rychlejší a jen jsem se ho dotkla. Vyjekla jsem bolestí když mi drtil ruku. "Ty hajzle. Chcípneš jako ta tvá zkurvená Rose!" To ho rozzuřilo natolik, že mě vzal do vzduchu a mrskl se mou směr kostel. Vletěla jsem, teď rozbitými, dveřmi dovnitř. Chvíli jsem ležela a zrychleně dýchala. Po 23 vteřinách jsem rychle stala a cítila, že to pěkně odnesli moje žebra. "Šla jsem k svěcené vodě a vymáchala si tam ruce. Všimla jsem si krve, která se pomalu lila do nádoby. Moc jsem se o to nestarala. Vodu jsem na sebe skoro vylila. Vyšla jsem a cítila pohledy. Rozběhla jsem se na Andrewa a znova ho ve vzduchu kopla do hrudi. Trochu ze z něj kouřilo. Byl jako rozpálená pánvička po styku s vodou. Šla jsem pohodlný, ale rychlím tempem. Ležel na zemi a držel si popáleninu a hrudi. "Epilace zadarmo hochu!" Kopla jsem ho do boku. Zahýkal, ale pak udělal něco, co jsem nečekala. Vytáhl řetěz a podtrhl mi nohy. Vzpomínám si jen útržky. Skláněl se nade mnou a jeho pusa byla od krve. Doufala jsem, že nedostal Ambreyho, anebo Adama! Zakousl se mě do klíční kost. "Debile!" Vzala jsem něco. Nevěděla jsem co. Kdo by se díval, kdybyste měli v krku zahryzlého upíra. Bodla jsem ho předmětem do srdce a pomalu se na mě začal sypat prach. Už mi nic nevadilo. Chtěla jsem spát, proto jsem zavřela oči a pomalu se budila v jiným světě. Zde nebyla žádná bolest. Žádný strach, ale někdo mě pořád tahal zpět do toho složitého a zlého světa. Vzpomínám si na slova. Výkřiky Adama a Ambreyho utěšování. "Amby! Prosím snaž se víc. Co umělí dýchání?" Proudil do mě vzduch a srdce mi byli. Všechno jsem vnímala. Pootevřela jsem oči a viděla Adama jak mi dává první pomoc. Ta bolest byla silnější než kdy jindy. Hned jsem je zavřela. Dál si nic moc nepamatuji. Pálivá bolest u klíční kosti. Tlak na hrudi. Cizí rty na mích. Nevím jak jsem byla dlouho v bezvědomí …


Ambredius DeCaspirum

6. května 2009 v 22:05 | 3ájííík

Ambrey se narodil v období raného středověku v Anglii. Byl lovcem, když se jeho žena střetla s jeho povoláním. Skončil na křižovatce, kde uzavřel dohodu s ďáblem. Pět let se snažil užívat se svoji oživenou láskou.
V pekle byl mnoho století. Po otevření pekelné brány na svět roku 1832 v podobě démona posedl postaršího obchodníka se šperky.
Zůstal v budoucím Česko-Slovensku. Vraždil, kradl a nutil lidi dělat věci o kterých by se jim ani nezdálo. 
Kolem roku 1961 se Ambrey poznal se Zarem a pohled na tak překrásnou tvář plnou naděje mu otevřela oči. Sám začal lovit zlo, vzpomněl si na život z Anglie a naučil Zara neubližovat lidem.
Cvičil lidské lovce a hledal vyvoleného, o kterém slyšel ještě v lidské podobě. Napsal několik kronik a knih. Vycvičil přes 16 lovců. Do doby kdy potkal Ahenu. Věří, že ona je práně vyvolená pro jeho plány.

5. Schůze

6. května 2009 v 20:45 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 5. Schůze

"Ahoj Aheno!" volal na mě Ad při cestě ze školy. Zavrčela jsem si a dala oči v sloup. Otočila jsem se k němu. "Jak to že nejsi ve škole?" Mám dneska volno. "Jak to?" zeptala jsem se trochu naštvaně. Trochu se na mě podíval uraženě. "Máme dneska schůzku u Ambreyho." Dala jsem mu ruku na rameno. "Promiň, zapomněla jsem na to."
Za ty dva týdny výcviku jsme se s Adem sblížili. Byli jsme docela dobří přátelé. "Kde se máme sejít?" Zeptal se mě znova optimisticky. "Na náměstí republiky. Pokud by jsi nevěděl, je to tam v té Aleji u školy." Podíval se na mě a zrychlil do kroku. Nikdy mi v chůzi nestačil. "Tam u toho kostela?" Přikývla jsem. Zakopl, ale rovnováhu udžel. Mnoho věcí jsem ho naučila. Zjistil, že má schopnost být velmi rychlí a to Mentálně i Fyzicky. Šli jsme asi hodinu. Měli jsme čas. Ad vyprávěl o PC hrách a já začínala mít halucinace. Pořád jsem slyšela jeho hlas. Adův hlas, ale při tom mi furt mlel něco o WOfW. 'Nevypadá ze mě nadšeně.' 'Ambry, ale říkal, že se to …' dál jsem to neslyšela. Ztratilo se to. Možná jsem na to přišla. "Ade? Na co teď myslíš? Ale popravdě! Záleží na tom můj život!' zastavila jsem ho a třásla ho za paže. Teď je měl pěkně vytrénované. Ale v tu chvíli jsem na ni nemyslela jiného, než na moji novou schopnost. Ad byl v šoku, teď mi řekne všechno. Pro mě výhoda, ale pokud se dostane do špatné situace … "No, že mě prostě nemáš ráda a, a že Ambrey neměl pravdu, že…" Byl vyděšený. Teď jsem si uvědomila, jak pevně ho držím. Rychle jsem ho pustila. "Promiň. Já, já nechtěla." Ad si sedl na turka, na trávu a chvíli byl narovnán se zavřenými oči." Dotkla jsem se jeho tváře. On nic. "Adame?" Rychle otevřel oči. "Ty čteš myšlenky!?" Lekla jsem se a sedla si šokem taky. "Já, já nevím Ade. Jen někdy slyším věci, které ostatní ne." Ad bouchl pravou pěstí do levé dlaně. "Do hajzlu! Co jsi ode mě slyšela?" Koukl se na mě. "Nic jen, že Ambrey měl pravdu a že nejsem nadšená." Pomalu si stoupl. "Dobře." Šel směr Ambrey. Až do Aleje nic neřekl. "Pěkný podvečer." Pozdravil nás Ambrey. Mávla jsem mu. "Ahoj." Řekl furt vyděšený Ad." Am vytáhl meč a začal ho leštit. "Dnes večer bude taková menší Apokalipsa." Podíval se na nás. Nikdy nebyl ironický. To mě překvapilo. "Je to ta největší za posledních sto let. Tak se musíme snažit. Bude u toho hodně upírů. Skoro všichni." Zakňourala jsem. Evidentně jsem Adama překvapila. "Co je?"Zeptali se oba zaráz. Začali si být oba podivně podobní. "Andrew tam bude taky." Ambrey trochu vykulil oči, ale jako vždy zůstal v klidu. "Je to možné. Aheno! Nestresuj se!" "Měla jsem více cvičit." Ad mě odhrnul od Ambreyho, u kterého jsem stála v blízkosti 5ti centimetrů. "Ahena čte myšlenky." Vypálil ze sebe rychle. Hodila jsem na něho vražedný pohled. "Nikdo nic takového neřekl!" Ad si mě změřil od hlavy až k patě. "Já jsem to řekl." Takhle jsem ho nikdy neviděla. Měl o mě starost, jako mívá starší bratr o svoji sestřičku. "Je to pravda Aheno?" Mrkl na mě Am. "Asi, já nevím sakra!" Po chvíli jsme si sedli na lavičku a diskutovali o strategii.


1. Úvod do Břesteckých záhad

6. května 2009 v 11:51 | Ahena

  • Záhada Betonového Chodníčku | Kapitola 1.Úvod do Břesteckých záhad

Nikdy jsem nebyla stejná jako ostatní dívky. Ze začátku jsem se snažila, ale po střední jsem to vzdala. Vyrůstala jsem na vesnici u Brna. Měli jsme dost zvířat a pak jsem narazila na potkany.
Když už jsem pracovala u policie, potkala jsem Karin a Dan. Prožili jsme spolu Vírské dobrodrušství.
Můj muž se jmenuje Jack Kean. Je z Ameriky, deset let žije v České Republice. Nejdřív jsme byli dobří přátelé a smála jsem se jeho příjmení. Pro chlapa je to velmi neobviklé. Pak jsem si ho vzala. S Kar a Dan máme firmičku.
Koupili jsme s manželem malý domeček ve vesnici jménem Břestek. Je to poblíž Buchlovic.
Moc se mi nelíbil betonoví chodníček a tak jsem vzala zbíječku ...

Adam Connor Bellamy

6. května 2009 v 10:46 | Ahena

Jméno:Adam Connor Bellamy
Ročník: 1986
Poslání: Pomáhat Aheně,Je dobrý přes počítače a věří na ufoni
Studium: Studuje vysokou školu, něco s Marketingem a počítači dohromady
O něm: Vystihuje ho slovo-Pomatený. Jinak je to hrozně hodný kluk. Věří, že jsou ufoni. Má velmi krásný styl oblékání. Přátelé si pečlivě vybírá, proto je jich po málu. Jeho posláním je být pomocníkem Aheně a to jak Lovec tak Psychicky -to však ona neví. Jeho rodina pochází z Anglie.

Ahena Sea

6. května 2009 v 10:44 | Ahena






Jméno: Ahena Sea
Ročník: 1989
Poslání: Lovkyně
Zajímavosti: Její matka nesnáší česká jména, celkově je vyšinutá, otce nezná. Vyrůstala společně se třemi bratry a dvěma sestrami v sociálně slabší rodině.
O ní: Její část BRNA jsou Obřany. Je dobrá v boji s noži ale nejradši a nejlépe jí jde psychický boj (většinou to oběti ták deptá že jsou nesoustředěný)(Ahena je začne shazovat a nadávat říkat že jsou 0 apd.) Má výstřední chování.



4. Výcvik

6. května 2009 v 10:41 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 4. Výcvik

"Takže pokud to dobře chápu. Náš oblíbenec Andy udělal nějaký posun a obvolal svým trapným, starým, mobilem všechny, nebo alespoň skoro všechny, upíry v ČR?" Ambrey přikývl na souhlas. Ad se na mě podíval. "Kdo je Andy?" Vzdychla jsem. Neměla jsem ráda Andyho. Byl namyšlený a slizký. "Andy je celým jménem Andrew. Je to dosti silný upír. Sídlí v kanalizaci pod parkem u sídliště, ale nevylézá tolik. Už jsem se s ním několikrát potkala." Ad přikývl. "Adame, mohu ti říkat Ad, že ano?" Ad velice rázně přikývl. "Takže, Ade, jdi teď domů a zítra po škole tě tu budeme čekat. Ok?" Ad znova přikývl. "Ano, pokusím se co nejdříve." Ambrey mi na rameno položil ruku. "Jdi ho doprovodit k domu." Při těch slovech skrýval úsměv. Protočila jsem oči a stoupla si. Vytáhla jsem Ada za paži a vedla ke dveřím. "A Aheno, buď milá." Usmál se na mě a pak na Ada. Cestou mě vyprávěl o svém životě. Byl ve skutečnosti docela milý. Ale nic pro mě. Mám ráda tvrdší muže, plus, nikdy by jsem si to nepřiznala. Když jednou něco řeknu, trvám si na tom. Bydleli v pěkném, malém domečku. Veliká a upravená předzahrádka, dodávala domu anglický nádech. Jak jinak. "Doma mě za to matka zabije." Přikývla jsem. "Užij si to." Řekla jsem to velmi sarkasticky. Podíval se na mě ublíženýma očima. "Co proti mně máš?!" Trochu mě to zarazilo. Jsem průhledná jako namočený hajzlpapír. "Nic." Povzdechla jsem si. "Ty si myslíš, že je to pro mě lehké? Nevím jak jsi žila do teď, nebo jak žiješ. Jestli máš nějakou averzi ke mně. Možná ke všem mužům." Jedním prstem jsem mu naznačila ticho. "Nic takového. Jen si prostě myslím, že to zvládám." Přikývl a šel beze slova do domu. Pak se otočil. "Vidím." Šla jsem si lehnout. Dnes má hlídku Ambrey a Zar.
Ozval se zvonek u dveří. Šla jsem otevřít. Stál tam Ad, oblečený jako obvykle. Košile, přes ní upnutá vestička a nakonec kabát. Sundal si klobouk a vešel. 'Hm, slušné vychování. Bude toto působit i na upíry?' pomyslela jsem si. "Ahoj, dnes začíná tvůj výcvik. Budu tvojí učitelkou. Ambrey má hodně vyřizování a vybírá restauraci pro jeho a Zarovo výročí. Jsou spolu už sto-dvacet-pět let. Je to poloviční kulatina, tak si na tom dává záležet." Šel pomalu za mnou. "Dnes začnem s něčím jednoduchým." Přistoupila jsem ke skříni a vytáhla metr a půl dlouhý meč. Hodila jsem mu ho přesně do ruky, ale on to nějak nezvládl a ruka i s mečem se přibližovala k zemi. Pustil ho. "Hochu, hochu." Takhle by to nešlo. "Ade, odlož si ty svršky. Nebo alespoň kabát a vestu. Počkej, vyhrabu tu nějaké triko od Ambreyho. Bude šťastný, že jsi ho měl na sobě." Šibalsky jsem se usmála. "Tady." Podala jsem mu černý triko bez rukávů. "Díky." Otočila jsem se aby měl soukromí. Někdo mi zaklepal na rameno. Otočila jsem se a chytla tu ruku. Byl to převlečený Ad. "Už? Jak?" Překvapil mě. "Už dlouhou dobu u sebe pozoruji změny. Jsem nějak rychlí." Zamračí se. Ambrey říkal, že lovci mají schopnost, ale pokud Ad má, jakto že já ještě ne? -Asi jsem ji zavedl do rozpaků- Slyšela jsem někoho šeptat. S mečem v ruce jsem se rozhlídla. Nic, asi bych měla více spát. "Začneme?" přikývl. Chytla jsem meč. Mířila jsem mu na bok. Odrazil útok a pěkně zákeřně zaútočil. 'Ok, Ambrey měl pravdu. Je dobrý.' Takhle jsme šermovali asi tak půl hodiny s dvacet pět sekund. Pak jsme zkoušeli nějaké rovnováhou tvořené cvičení. Docela mu to šlo. Po třech hodinách jsme přestali. Nic se nemá přehánět. S Ambreym jsem začínala jak s Adem a až po měsíci jsem začala cvičit na plno. Na Plno znamená deset hodin škola a deset hodin výcvik do toho počítám i hlídku. Čtyři hodiny mám na spánek.

3. Seznámení

6. května 2009 v 10:41 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 3. Seznámení

Seděli jsme naproti sobě a jeden druhého pozorovali.
"Tak." promnul si ruce. "Co teď?"
Povzdechla jsem si. "Doufám, že se nebudeš bát." Ironie byla moje zbraň, když jsem měla obavy. Díky svému dětství, jsem se naučila, nedávat sv pocity najevo. Moje šílená matka měla šest dětí. Když nepočítám sebe, byla zde Saran, Istra a tři bratři Johs, Matthew a Fillipo. Nesnášela mnoho věcí, od hluku, nepořádku až po česká jména.

Adam s upřeným pohledem, naklonil hlavu na bok.
"Přestaň mě pořád hlídat!" Díky této upomínce jsem si uvědomila nepřítomnost Ambreyho. Zahlédla jsem jeho obrys za francouzskými okny vedoucí na terasu. Zvedla jsem se s úmyslem, jít k němu a zeptat se co se děje, ale zarazil mě jedním mávnutím ruky. Gestem mi chtěl naznačit abych neotravovala a sedla si. 

Teprve se chystá úprava ||

Zavrčela jsem a podívala se na Ada. "Mám ti, hochu, povykládat o tom co po tobě chceme." Rozzářili se mu oči štestím. "Jak ti to řekl? Máte v mozku vysílačku? Nebo …" Dramaticky se rozhlédl "… mě tu sledujete jak zareaguji a pak to zadáte do počítače a pošlete na domovskou planet…" "Ale už dost! Žádný ufoni nejsme. Prostě mě Ambrey" ukázala jsem na mého učitele a ochránce, "našel a udělal ze mě…" podívala jsem se na svoje tělo "…tohle!" Vyděsil se. "On tě stvořil?" Teď jsem se snažila klidnit. Znova jsem s mým oblíbeným zvukem, vytáhla nůž. Házela jsem si s Buclíkem a klidnila jsem se. Promluvila jsem aniž bych se přestala dívat na nůž. "Ne, já jsem člověk. Jen trochu silnější. Viděl jsi 'Buffy, přemožitelka upírům?" S úsměvem přikývl. "Tak, něco hodně podobného jsem já." poposkočil na křesle. "Co je?" Rozhlédl se. Už jsem myslela, že začne mluvit o ufonech, ale velmi mě překvapil. "Když ty jsi přemožitelka. Tak existují i upíři, démoni a všechno to divně nadpřirozené." Podíval se na Ambreyho, který se na nás dívat, opírajíc se o dveře. "Co je on?" Ambrey se odrazil a pomalu se přibližoval. "Já jsem do druhé." Usmál se jak to umí jenom on. Ad těžce vzdechl. "Takže žádní ufoni." Usmála jsem se. "Chytrý kluk." Podíval se na mě. "Co je mým úkolem?" Sedla jsem si. Ambrey se uvelebil vedle mě. "Budeš druhý přemožitel." Rychle jsem střelila oči na Ada a Abreyho. "Ale ne na plný úvazek."
Přidala jsem pohotově. "Samozřejmě Ahen. Jen dokud toho nebude umět tolik jako ty." Pomalu jsem se na Sladkého démona otočila. "O tom jsi mi nic neřekl." Pohladil mě po vlasech. Velmi opatrně a ochranitelsky. "Ahen, ta jsi nenapravitelná. Hlavně aby se něco neprozradilo, aby nikdo nebyl zraněn, skus to říct co nejméně lidem." Důvěrně napodobil můj hlas. "Ale Ambrey!" "Dost Ahenao! Já se s tebou nebudu hádat!" V tom se jeho kůže začala měnit v horkou, tvrdou, červenou kůži. Reagovala jsem relativně rychle. "Ade! Schovej se a to hned!" Ad zalezl pod stůl a tam čekal na nějaký signál. Možná fakt nebude tak špatný.

Ambrey změněn v ohnivého démona, koukal po místnosti. Věděla jsem, že se musí uklidnit. "Ambrey, prdelko, klid. Nic se neděje. Jen se uklidni." Promlouvala jsem k němu s rukama napůl zvednutýma. Ambrey naznačil kousnutí a zavrčel. "Ambrey, já si teď sednu a budu silně dýchat a ty uděláš to samé." Sedla jsem si a Ambrey se na mě podíval. Po třiceti-dvou vteřinách si taky sedl. Dýchal. Pomalu se jeho barva začala měnit na oranžovou, potom na modrou a nakonec na jeho krásně opálenou tělovou. Podíval se do země. "Promiň Ahen, promiň Ade." Ad vylezl z pod stolu a přistoupil ke křeslu a namáčknut na něj si sedl. "Takže, mě chcete tak nějak zaměstnat, pokud jsem to pochopil." "Ano, ale plat nečekej." Usmál se. "Mám dost bohatou rodinu." "Dobře domluveno." Podívala jsem se po chvíli na Ambreyho. Dala jsem na stůl kafé a sedla si. "S kým jsi telefonoval?" Usrkl si kafé a podíval se na mě. Měl relativně ustarané kukadla. "Vyskytl se menší problém …"

2.Pomocník

6. května 2009 v 10:40 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 2.Pomocník
Silně jsem práskla do stolu. "Já žádného pomocníka nepotřebuji!"
"Ahen, zlato. Jako tvůj opatrovník vím průměr ve škole, kterým se tolik nechlubíš. Jsi na střední, teprve se před tebou otevírá budoucnost. V matematice propadáš, z češtiny ti vychází dostatečný. Co plánuješ do budoucnosti." vyčetl mi. Prohrábl si vlasy proti směru růstu.
Samozřejmě měl pravdu. Do školy jsem chodila nevyspalá a na mém účtu každým týdnem přibývaly pozdní příchody. Ambrey říká, že se vše uklidní. Možná nebudu potřebovat spát vůbec. Lovkyní jsem však pouze tři týdny. 
"Chci pokračovat v lovení. Školou nějak proplavu. Dál si nějak poradím."
"V sedm u křížku." Dál jsem se neptala, s ním se dohadovat nedalo. 

Upravila jsem si své blond lokny a vyrazila do studených ulic. Jsem brunetka s rovnými vlasy, ale po té,co jsem se odstěhovala od matky, jsem na svém životě změnila takřka vše. To, že jsem blondýnka mi umožňuje ze sebe dělat občas nánu, která se zajímá nanejvýš o laky a nové trendy. Lokny jsou symbolem mírné nevinnosti. Určitě by nikoho nenapadlo, že trávím volný čas na hřbitovech, zabíjím upíry a vykopávám nebožtíky z hrobů. 

"Konečně." podotkl Ambrey.
"Tak, co po mě chceš." Mezi tím jsme se dali do svižné chůze. 
"Každé úterý v 7:10 jde Adam Bell od přátel, kde hrají počítačové hry. Nenech se zmást oblečením ani chováním, je mu jednadvacet let. Otec pochází z Anglie, matka je Maďarka. Je jedináčkem. Mohl bych jej nazvat géniem přes počítačovou techniku."
"Co je zač, ještě nikdy jsme neměli sraz kvůli lidské bytosti."
"Právě Adam bude tvým novým pomocníkem."
Zastavila jsem. "Říkala jsem, že nikoho nechci. Zvládnu to sama, musíš mi věřit!"
"Věřím ti, ale i ti nejlepší nikdy nebyli sami. Pochop, chci s tebou zacházet jako s ostatními. Jsi moje nejoblíbenější učenka, ale nebudu tě přepínat. Jsi postavena před hotovou věc. Domluvil jsem."
"Nemá cenu se s tebou hádat." Přeskočili jsme namrzlou stěnu. Já se odrazila od pouliční lampy. Při takto provedené akci se zbytečně nevyplýtvá energie. Jednoduší. Ambrey se chce pouze předvést. Přeskočí až dva metry pouze s odrazem nohou a nasměrováním jedné ruky na vrcholu překážky. Frajer.

Čekali jsme ještě pět minut. Po převážně pejskaři vyšlapané pěšince se kejvavou chůzí blížil roztržitě vyhlížející mladík. Samozřejmě, byl o čtyři roky starší, ale já cítila zvláštní pocit nadřazenosti. 
"Adame, prosím, vyslechni nás." začal zkušeně Ambrey.
"Proboha," vyjekl Ad, "odkud znáte mé jméno!"
"Bůh ví." Prohodila jsem sarkasticky a frajersky odfrkla. Moje narážka byla mířená na Ambreyho tajné zdroje. 
Adamovi tmavé oči po mě sklouzly. "Co jste zač."
"Mé jméno je Ambrey.  Jsem takzvaný učitel. Dívka po mé levici je Ahena, učenka. Má velký dar. Je totiž přemožitelkou. Mohu představit ještě někoho. Přede mnou stojí mladý muž, který zdědil toto břímě též, i když v menší dávce. Přesto, je důležitou osobou v historii. Pomocník přemožitelky."
Neuvěřitelné. On ho oblbne pouhými slovy. "Važ slova, Ambrey. Do budoucnosti nevidíš."
Mrkl na mě. Do dneška nevím, co mělo znamenat toto gesto. "Ptám se tě tedy.Chceš se stát pomocníkem?"
Neřekl nic. Jeho široce otevřené oči však napovídaly, jaký bude verdikt. "Bude mi ctí."

Potichu jsem zavrčela. Moje noční můra se splnila. "Skvělé, naprosto … skvělé."
Ambrey mě nenápadně kopl. "Následuj nás prosím." 
Následoval nás, zatím co jsem se snažila na poslední chvíli promluvit ke svému vůdci.
"Prosím, říkal jsi, že nezvládám školu. Najdu si doučování, vytvořím si rozvrh. Škola, učení, výcvik, hlídka, spánek. Budu to dodržovat. Prosím, hlavně mi nevěs na krk to děcko. Nestíhám a ještě se budu muset starat o něj…"
"Ticho, řekl jsem. Pokud nebudeš zvládat, může tě doučovat. Střední už má za sebou. Jeho výcvik si popřípadě vezmu na triko sám. Stejnak nemám přes den co dělat."
Tímto byla kapitola pomocník uzavřena. To jsem však nevěděla, co mě čeká v příštích čtyřech letech.

Těžce jsem otevřela dveře od našeho bytu, kde jsem v současné době bydlela. Nechala jsem kluky projít. Kluky je silné slovo. Jednomu přes dvacet, druhému přes dva tisíce. Nakonec jsem s nechutí prošla i já. Zajistila jsem zámky. 
"Posaď se, jdu uvařit kávu." pobídl Ambrey hosta. 
"Máte to tu moc pěkné. Dost minimalistické, řekl bych. Možná trochu moc, na můj vkus."
"Nemám ráda moc věcí, ani moc lidí."
"Víš co si myslím, Ahen? Že jsi moc jednostranná."
Nevím co tím myslel, ale každopádně mě to naštvalo. Usoudila jsem tak podle jeho výrazu, který měl být nejspíše odpovědí na mé chování.
"Co teď?"
"Počkej si na kafe." odvětila jsem, zatímco jsem si čistila nehty jedenáct palců dlouhou čepelí nože.  

Možná jsem neměla být v té chvíli tolik zaujatá. Tolikrát jsem děkovala Ambreymu, že jej přivedl toho chladného večera do bytu. Byla však před námi dlouhá cesta. 
Nikdy jsem neměla ráda muže. Otce jsem nepotkala, mladší bratři byli pouze děti. Spolužáci, pouze hormony narušení teenageři. Matka si po celou dobu, kterou si pamatuji, vodila domů samé feťáky, alkoholiky, motorkáře a milovníky malých holčiček. Nechci se tím bránit, měla jsem mnoho příležitostí, jak napravit své zkušenosti. Zar a Amby jsou výjimka. Nejen, že nejsou lidské rasy, ale jsou oba homosexuálové. Tím je řadím spíše k ženám, než k mužům. Právě při této příležitosti vám musím objasnit moje pochybení u tajných zdrojů Ambyho. Jejich vztah je velmi otevřený. Aldezar často nabídne své tělesné přednosti k tomu, aby získal balenou krev. Taktéž Amby často svolil k odlišnému placení drahocenných informací. 


Ambrey přinesl dva oválné hrnky kávy. Přede mne položil hrnek rýžového mléka.
"Díky." řekli jsme s Adamem takřka zároveň.
"Tak," rozhlédl se nový člen našeho klanu, "jak jste mě našli."
"Každý stý člověk je potencionálním lovcem. Tuto skutečnost ovlivňuje průběh mládí. Šikana či málo peněz, které nutí k věcem jako jsou krádeže nebo rvačky. I stres množí v těle látku, která je nazývána jako Faktor DP. Pokud je jej mnoho, stáváš se lovcem. Svoje schopnosti však nemusíš využívat. Málokdy se člověk stane lovcem bez pomoci. Jiní lovci, nebo nadpřirozené bytosti množství Faktoru DP vycítí. Proto jsi zde, aby jsme v tobě docílili alespoň 65 procent." 
Adam se zdál zaražen. Nemohl uvěřit, že lovci jsou výtvorem přírody. Vlastního těla. "Myslel jsem, že za to může nějaká nadpřirozená moc."
"Ne, ta potvora může za jiné věci." pronesla jsem klidně a při té pauze jsem položila kanady na vyleštěný konferenční stolek. 
"Počkat, to chcete říci, že existují i démoni, duchové a tak?"
"Když už jsme u toho. Než se s námi dáš do křížku. Jsi pouze druhý člověk, který je v tomto bytě. Ahena je člověk, můj přítel Aldezar je upír a nakonec já. Jsem démon. Neprovozujeme seance, nejíme lidi ani se nesnažíme zničit svět a přenést vládu na temné síly. Naopak, jsi zde, abys nám pomohl  tuto zem zachránit." Pro Ambreyho bylo toto velmi choulostivé téma. Styděl se za to, kým je.


Poznámka autora: Tato kapitola prošla  rekonstrukcí

1. Úvod

6. května 2009 v 10:39 | Ahena

  • Být Lovcem | Kapitola 1. Úvod

Bude tomu rok, co jsem objevila pravý svět. Svět který v žádném případě není podobný tomu, který znáte. Měla jsem na výběr a zvolila si cestu. Plnou nástrah a zla. Avšak, je to můj úděl. Práce, kterou miluji.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo přesně 21:59. Už tři týdny jsem pociťovala přítomnost další bytosti. Věřila jsem, že se stávám paranoidní. Moje teorie se však zhroutila ve chvíli, kdy jsem se otočila zpět k malému, tmavému lesíku. Mladý muž kolem 20-ti let se odrazil ramenem od stromu a kráčel ke mně. Měl vyrovnanou a jistou chůzi.
"Zdravím, lovkyně." Poklonil se.
Nezmohla jsem se na slovo. Pevněji jsem stiskla svůj pepřový sprej. Nosila jsem jej už dva roky, ale v žádném případě jsem nepřemýšlela nad jeho použitím. Zvedl ruce k úrovni ramen. Cítila jsem ve vzduchu krev.
Promlouval velmi tiše. "Nechceme ti ublížit." Rozdvojená osobnost? Vypadá to lépe a lépe. Zaujala jsem bojový postoj. Oči se mi automaticky pod rouškou noci přivřely.

Chtěla jsem zaútočit, ale v té chvíli mezi nás vstoupil sympatický muž. Byl o něco starší jak první. Znají se. Pochopila jsem, že se něco děje. Něco neutrálního. Nechala jsem viset ruce podél těla.

"Možná sis někdy myslela, že nejsi jako ostatní. Připadala sis výjimečná. Zahnala jsi tu myšlenku, ale vše byla pravda. Nejsi ten, za koho se považuješ. Tvoje síla, rychlost. Vše zesílí. Náš úkol je chránit a vyučovat. Tebe, Aheno. Jsi vyvolená." Znělo to tak vážně.
Moje tváře se rozpalovaly. Napadla mě sekta či satanisté. Přebírala jsem vzpomínky. Jedna po druhé se mi promítali jako film. Již před měsícem jsem pociťovala změny. V psychice. Dokonce fyzické.
"Co přesně po mě chcete?" Chtěla jsem se smířit s jednorázovým úkolem, ale to co řekl mě zaskočilo.
"Byla jsi zrozena jako lovec nadpřirozených bytostí." Když vyslovoval poslední tři slova, odlišně se zatvářil.

Dnes už vím vše. Pochopila jsem svůj úděl. Jsem ráda za Ambyho a Zara. Nejsou to obyčejní kluci. Zar, ten mladší muž, je upír. Není jako ty které lovím. Díky Ambreymu se brání své přirozené žízni. Objevil novou cestu. Díky tajné smlouvě může odebírat každý měsíc tři transfuze. Nikdy jsem nebyla pro homosexuální páry, ale Ambrey a Zar mě přesvědčili o opaku.

Milovala jsem svůj život a práci. Měla jsem ráda západ slunce a vzrušení co na mě čeká za každou oponou.


Jde udržet okolí v klidu a míru jen s jedním kůlem?
Tento díl prošel úpravou